WAGRAM, PROSECCO, BURGENLAND - PODZIMNÍ SJEZD
Namísto rozvozu s rizikem, že budu muset některé objednávky odmítat, jsem zvolil jižní rychlovku. V úterý v půl jedenácté jsem už bral za kliku vrat u Blauensteinerů. "Tak pojď, ochutnáme," zavelel Poldi. "Neblázni, dneska musím dojet do Prosecca," statečně jsem bojoval ztracenou bitvu. "Nebudeme pít, jenom něco ochutnáme," kontroval vinař. Argument vskutku neprůstřelný, pokud člověka nezastaví policie. "Tak jen veltlín Wilbling, ať mám představu," ustoupil jsem. Synek Chrístoph se jen smál mé bezmoci.
Z jednoho veltlínu jsme se během dvaceti minut dostali na kompletní sestavu a završili to experimentálními kousky. Nádhera. Čekají nás výborná vína. Ještě jsme samozřejmě na začátku. Vína byla teprve stažená z kalů a lahvovat se bude až někdy na jaře, ale představu mám. A ta je útěšná. V Zaussenbergu u Fritzů nikdo nebyl, jen připravená paleta. Vlastně jsem to kvitoval.
Jak taková vinná snídaně dokáže povzbudit mysl... Nízké slunce vybarvovalo podzimní krajinu, krví kolotal veltlín a chardonnay a muškát, Yuval Noah Harari předkládal své znepokojivé vize o Homo Deus a mysl si lebedila v úvahách nad očistnými účinky cesty. Doufání, očekávání, tetelení. Čert vem, že na jejím konci bude jen spánek, naložení další porce vína a úprk nazpět. Cesta je rozjímání. Tedy pokud zrovna nejde o rozvoz vín po Praze završený blokací Příkopů...
Po delší době jsem zakotvil ve friulském San Daniele. Některé věci jsou dané. Ve vinárně jsem si objednal obligátní talíř nadýchaného prosciutta a k němu sklenku místního sauvignonu. Vychytaná kombinace. Pak ještě v obchůdku láhev neméně výborného schioppettina, pizzu do krabice a prasácké hody v hotelové posteli.
Krásné ráno. Po pravé ruce jasně vyrýsované Dolomity, zlatohnědé listí révy, řeky konečně naplněné a burácející - hodinka do vinařství Frassinelli v Proseccu uběhla svižně. Gianlucu jsem si musel přivolat z vinohradu, kde dával školení střihačům. Víno jsem tentokrát odmítnul, byť Churchill doporučoval šampaňské hned k snídani. Na poslední zastávku jsem domžoural před šestou večer.
V burgenlandském Donnerskirchenu se v péči o návštěvníka vystřídala celá rodina. Manželka Claudia mě přivítala a vpustila do dvora, dcera Lisa přimanévrovala s paletou a pomohla s ládováním kartonů. "Běž za Wernerem, filtruje," poslaly mě se sklenkou do sklepa. Utahaný vinař mi z tanku natočil veltlín. "Neskutečně šťavnatý. Paráda," konstatoval jsem. Werner spokojeně kývnul a zase spěchal k mašině. "Obsluž se, zkusím sehnat Annu," houknul na mě.
Než dorazila starší z dcer, měl jsem za sebou vlašák a chardonnay. Vlastně bych se tam s radostí rochnil sám. "Ahoj. Vezmeme to spolu od začátku, co říkáš. Mám na něco chuť," oznámila Anna. Je znát, že dělá spíše marketing. "Na tohle se musíš zeptat táty nebo Lisy," odrazila párkrát zvídavé dotazy. Vlašák velmi klasický, lehčí než veltlín, minerální. Parádní rulandské šedé, kypré a bohaté. Muškát nebývale kulatý, s nízkou kyselinou. S výjimkou právě vlašáku se zdá, že "třiadvacítky" budou právě takové. Nižší kyselina, ovocitost.
"Co dělá Lisin amforový sauvignon?" optal jsem se, když bylo všechno ochutnáno a přechutnáno. Umění načasovat dotaz tak, aby vygeneroval další hostinu. "Tak to musíš za Lisou, je v barikovém sklepě." Z podzemí duněla Nirvana a mladší z dcer Reichardtových se oháněla hadicí a stěrkou.
"Nejdřív radši ochutnám sama," odpálila mě Lisa. Chuděra byla nervózní, jestli se neztrapní. Působím tak přísně? Člověk si musí připomenout vlastní nejistoty a pochybnosti z mládí. Je to pěkné srovnání - Johannes Fritz velmi sebevědomý po svém otci, Christoph Blauensteiner vyvolněný a bezstarostný, Pietro Maravalle balancující mezi mafiánským přehledem a klukovstvím, Lisa Reichardtová - pracovitá a nejistá. Zkouší něco, čím by se odlišila od táty, a bojí se selhání.
Člověk je musí povzbudit. Líbí se mi, když zkoušejí nové věci. Dost možná to nikam nepovede, ale tyhle slepé uličky také ukazují směr. Amfora se asi nikdy nezaplatí, víno by bylo nekřesťansky drahé. Myslím, že i Lisa už to tuší. Nejde o kvalitu, ale o schopnost marketingu.
Ještě mi odcucla ze sudů výborný veltlín DAC Leithaberg. Pozvání na večeři jsem raději odmítnul. Večeře tam znamená spoustu vína a mě ještě čekal přesun do nedalekého Rustu. Prošel jsem se tím krásným městečkem, teď na podzim příjemně vylidněným, našťouchal se v hospůdce a spokojeně zkolaboval v hotelové ratejně na břehu Neziderského jezera.