Víno, neschopnost a trhavina - cesta k sebevědomé nevědomosti
Jak spolu souvisí výtvarno, hudebno, trhaviny a víno? Tahle otázka Vás jistě trápí celý život.
Slyšíte skladbu a cosi se ve Vás vzmáhá, cosi tam roste. Stojíte v galerii a civíte na obraz. Může to být rovná černá čára nebo třeba Šebestián ošípený jak jahelníček. Když se někdo zeptá, co Vás na tom tak fascinuje, rozpačitě vršíte "něco, jakoby, nějak, jaksi, tak trochu, spíš..." a uvědomujete si vlastní žalostnou neschopnost artikulovat své pocity.
S vínem je to podobné. Blaženě se rochníme s nějakou dobrotou, než se nějaký kazisvět zeptá, co tam cítíme. Poplach! Co se čeká? Co by tam asi MĚLO být? Mozek najíždí na krizový management. Je to červené - tak třeba lesní ovoce? To by šlo. Zkratkou k černým třešním. Každý překladatel ví, že kolik třešní, tolik višní. A máme tu oblíbené višně v čokoládě, což je ale trochu zženštilé, takže rychle přidáme chlapský podrost, humus, jehličí, odsud je jen skok k oblíbené kávě a tabáku a nakonec skončíme u kůže. Uff, krize zažehnána. Potvrdili jsme statut vinného znalce.
Příliš často se degustace vín zvrhne do okresního přeboru v metání asociací. Tyhle mimikry nasazujeme, abychom nebyli za vinné blby. Navenek. Kdesi uvnitř ale naše nejistá duše prahne. Mícháme a probubláváme jak šílenci, ale nic. Tedy, ono tam NĚCO určitě je. Skvělé, fantastické NĚCO. Cítíme to, putuje nám to tělem, skoro to můžeme nahmatat, jen se pro ten pocit těžko hledají slova.
Jsem tak otupělý, zabedněný, negramotný? ptá se nejeden absolvent degustace a zvažuje, zda příště radši nejít do Lidlu. NE! NEJSI! NECHOĎ! Jsi citlivá, vnímavá, jen nejistá duše, milý pijáku.
Upřímně se na ochutnávkách snažím své zákazníky těchhle depresivních úvah uchránit. I já dávám před funkcí ochutnávače jednoznačnou přednost méně prestižnímu postu vychutnávače. Avšak kdo jsem já? Prospěchář žijící z Vaší lásky k vínu. Není mi co věřit - naopak, je radno brát mě s rezervou.
Nyní přichází chvíle pro trhaviny slíbené v samém úvodu. Nedávno jsem se v poněkud křečovité snaze naservírovat synkovi alternativu k současné sci-fi literatuře vrátil ke Karlu Čapkovi. Geniální inženýr Prokop, stvořitel Krakatitu, ničivé výbušniny, se vyznává ze známých pocitů.
"Já už... ani nerozumím jejich teoriím; Jsou tak subtilní, tak duchaplné... A mne to jen mate. Jsem kuchyňský duch. Dejte mně k nosu nějakou látku a já zrovna čichám, co se s ní dá dělat. Ale pochopit, co z toho plyne... teoreticky a filosoficky..., to neumím." Svýma zničenýma rukama cítí pod povrchem předmětů vířit atomy, jejich spoutanou energii. V pudru, v prachu, ve víně...
Co tím chci říct? Jména jsou jen znaky odkazující k podstatě a spousta lidí se spokojí právě jen s metáním jmen, aniž by řešili podstatu. To prvotní u vína i čehokoli jiného - obrazu, hudby, člověka - je cítit to NĚCO; energii, život, možnost, hloubku, sílu. Pokud víno tohle NĚCO, jež Vás osloví a strhne, v sobě má, pak je vše v pořádku. Co na tom, že to podobně jako inženýr Prokop nedokážete pojmenovat.
Pročež pijte, vnímejte, hledejte, ciťte - užívejte si víno a netrapte se pojmenováními. Je fajn to umět, ale vskutku to není tak důležité, jak se občas zdá. Buďte pyšní na to, že jste sebevědomými nevědomými pijáky.