Viaggiare per il vino

 Dole pod Montalcinem se ještě válela ranní peřina mlhy, když jsem odrazil od svého agriturisma a po šotolinové cestě se vydal k silnici. Na autě nános prachu z nejslavnějších vinných destinací Itálie - Barbaresco, Barolo, Brunello, v hlavě spousta krásných setkání s vinaři a každičké místo uvnitř vyplněné kartony s vínem.

Italská cesta mi začala už s předstihem. Vyplňování cestovních formulářů (které pak nikdo nechtěl), objednávky, shánění ubytování s bazénem (ten se naopak velmi hodil). V pátek jsem si ještě vystřihl ochutnávku vín na vernisáži, v sobotu naházel víno na rozvoz, nechal se negaticně vytřít a v deset dopoledne odrazil.

Přímá cesta do Piemontu může vést přes Zbiroh i přes Budějovice, určitě ale ne přes obé. Kdo však jsem, abych odmítal zákazníka? A tak jsem strávil šest hodin pendlováním po Česku, než bylo možné přepnout z módu "rozvoz" do módu "viaggiare".

Po noclehu na pumpě u Bolzana jsem se rozhodl pro výletní tempo a definitivně opustil autostradu. Obávám se, že peníze ušetřené za mýto vytlučené čepy nevynahradí. Neplacené italské silnice jsou pro mě zdrojem nekonečného údivu. Musím jim věnovat samostatný blog.

Město Pavia má úzkou vazbu na Prahu, protože i tady Karel IV. založil univerzitu. Krajinářsky to žádná hitparáda není, jsme v Pádské nížině. Univerzitní areál ale dýchá historií a katedrála je fantastickou stavbou rozkvetlou do stran i výšek.

Ve dvě hodiny, zpocený a pomačkaný, jsem se vítal s Beatricí Gaudio. "Chceš něco ochutnat?" - "Ne, chci se prostě jen napít." Při sklence Cortese jsme si dohodli sraz po šesté večer a já zamířil do bazénu.

Mladá vinařka se za ten rok nezměnila. Jednu chvíli skoro usínala po celodenní dřině ve vinici, hned zase přicházely momenty horečného plánování. Nad tankovými a sudovými vzorky grignolina i barbery jsme strávili skvělou hodinu a půl. "Ročník dvacet je pro mě skvělý. Úžasná kvalita, dobré množství - všechno si to sedlo," libovala si a předznamenala tak mé rozhovory s dalšími vinaři. Čekají nás skvělá vína.

Zajeli jsme si ještě do nově vysázené vinice a nabrali i čerstvě přijatou spolupracovnici Alysii. Fascinuje mě, s jakou samozřejmostí je čerstvá absolventka oboru enologie připravená dřít ve vinici, nádavkem s workoholickou perfekcionistkou Beatricí.

Večer jsme završili v oblíbené osterii La Luna, kam sice Beatrice dodává víno, ale vždycky tam popíjíme výborné místní pivo. Malá zajímavost - zatímco my máme své utopence nebo pečenáče, v Piemontu se do láku nakládají řízky. A je to dobré. Zvláště když jsou, Vančurovsky řečeno, dobře zamřelé.

V pondělí mě čekal zbytek mé pimontské sekce. Vzal jsem to pěkně od severu k jihu; první zastávka - Barbaresco a Livio Voghera. Na terase jsme srkali kávu, kolem se proháněly dětičky a Livio pěl chválu na uplynulý rok. "Vinařsky to bylo dokonalé, navíc jsem na všechno měl i víc času." Víc času je ovšem u vinařů relativní pojem. Když jsem se ho zeptal, kolikrát byl na motorce, hořce se zasmál. "Jednou na technické, pak na očkování a potřetí pro papíry z technické. Naštěstí mě čeká ještě druhá dávka vakcíny..."

Nabral jsem nové ročníky Barbaresca (2016), Barbaresca Basarín a Barbery Basarín (obé už 2018), Arneis a Moscato d´Asti. Kolem Barola jsem pak zamířil do Serralungy, kde na mě čekali Germanovi.

Elena a Sergio Germano byli v dobrém rozmaru. Udivuje mě, jak mě v tomhle hvězdném vinařství vždycky vítají. "Pojď něco ochutnat, dnes máme české odpoledne." Na návštěvu přede mnou dorazil s rodinou český majitel zdejšího vinařství Réva.

Dobrá nálada u Germanů může pramenit i z fantastického ročníku 2017. Já si byl pro základní Barolo Serralunga a blahořečím si, že jsem vychytal právě "sedmnáctku". Fantazie! Pokud chcete ochutnat Barolo, jak má vypadat, jděte do něj, dokud je. Hebkost, hloubka, elegance - to víno má všechno. Následovaly ještě skvělá cru Prapó, Cerretta a Lazzarito. Co víno, to skvost. Odpovídají tomu i body, které se pohybují mezi 95 a 98 body.

"Po dvaceti letech jsem si na Sergiovi prosadila nové etikety," pochlubila se mi Elena. Při zachování stylové čistoty vizuál hodně prokouknul. Trochu jsem šťoural, až z vinařky vylezlo, že obrázky malovala ona sama. Klobouček!

Rozloučili jsme se v dobrém rozmaru a já pokračoval k jihu. Čekala na mě Federica Abbona a vinařství La Fusina. Jejich Dogliani DOCG se v mé nabídce konečně chytlo a zejména Santa Lucia a prémiové Cavagné jsou dobře na odbyt. Vinařka bruslí mezi mateřskými a pracovními povinnostmi a odpolední únava z ní kapala. Kapalo ostatně i ze mě. Dal jsem si jenom vodu, nabral víno a obrátil se zpět k Monferratu.

Z Piemontu mám na srpen příslib od Beatrice Gaudio. Livio Voghera anglicky moc nemluví, takže se mu nechce. A ostatní mají na tenhle termín zamluvené dovolené. To je tak, když člověk snaživě naplánuje akci na dobu, kdy nemají moc práce ve vinici...

Pro úterní cestu do Toskánska jsem zvolil hybridní variantu, jejímž základním bodem bylo vyhnout se příšernému úseku Savona-Janov. Nakonec jsem to zvládnul elegantně, štrejchnul si krátké vyráchání v moři u Carrary a po dlouhé době zase prošel nádhernou Volterru včetně místní Pinnacotecy, etruských vykopávek a Palazzo Priori. V šest večer zasyčel jeden český prodejce vína do bazénu agriturisma mezi Montalcinem a Monte Amiata.

Už to bylo trapné. Od příjezdu do Itálie jsem kolo jen posouval výš a výš po přibývajících kartonech, aniž bych ujel jediný kilometr. Ve středu tak přišel okamžik pravdy a špatného plánování. V devět ráno tady nevyjíždějí ani ti největší šílenci. Kdo by řekl, že lze nacestovat víc výškových metrů nežli těch vzdálenostních? V jednu jsem se s lehkým úpalem doplazil po šotolinové cestě zpátky, dal si sprchu, bazén a s povděkem přijal náruč vozidla, jež se pohybuje na zničené životní prostředí.

V Castello di Bossi byla návštěva trapně krátká. Enolog Stefano zrovna lahvoval, takže jsme jen prohodili pár vět. Odvezl jsem si nicméně i pár lahví Brunella, jež v ročníku 2016 opět dosáhlo na kýžených 100 bodů. Přes alternativní silničky jsem se pak kolébal toskánským podvečerem a užíval si fantastické výhledy.

V Castelli Martinozzi se mi Federico Castelli pochlubil novým skladem. "Já vím, že to nevypadá jako velký progres, ale pro nás to znamená zásadní posun. Můžeme brunello vypouštět až ve chvíli, kdy je opravdu připravené." Za ročník 2016 dostali skvělých 95 bodů, což je na tradiční styl opravdu hodně. "Jsem na to hodně pyšný, takové body máme poprvé."

Federico je fajn chlapík. Kdysi se mi zdálo, že vinařství spíše nechává na svém enologovi, ale zjevně ho to víc a víc pohlcuje. Nadšeně mi ukazuje každé zlepšení, žije tím. Usedlost Santa Restituta je skanzen starého Montalcina, kde se vždycky propadnu o sto let zpátky, kdy Federicův předek jako jeden z prvních experimentoval s červeným suchým vínem.

Snad ještě nikdy jsem si Montalcino neužil tak jako tentokrát. Kdysi se mi ten region zdál být trochu odtažitý. Když ale člověk zabrousí mimo vyšlapané cesty, vidí tady čisté venkovské Toskánsko. Čert vem všechna ta hypermoderní vinařství, čert vem haut cuisine a nablýskané sale degustazione.

Ve čtvrtek mě čekala šestnáctihodinová tour de force. Kolo jsem rozložil na prvočinitele, aby ještě zbyl prostor na prosecco. V poledne mi Roberta Frassinelli nalila bublavou sklenku, aby se mi lépe tetrisovalo při hledání místa pro poslední kartony. "O vaší akci přemýšlím, snad to letos v srpnu zase klapne," dušovala se.

Dalších 3500 kilometrů se zařízlo do mého pažoutka. Vyposlechnul jsem si stylově "V zahradách medicejských" od Karla Schulze i knížku HHhH o skupině Anthropoid. Každá minuta téhle cesty byla nádherná, každé setkání s vinaři inspirativní. Itálie je zase o něco hlouběji v mém srdci.