VĚTRNÉ ITALSKÉ MEDITATIVNO
Na hlavní ulici v Orvietu jsem potkal místní paní, jež si nahlas říkala "Žádný lidi. Nejsou tu žádný lidi" a na tváři jí hrál pološílený úsměv. "Bona sera," pozdravili jsme se s pejskařem na opuštěném náměstí v Montepulcianu a usmáli se jeden na druhého. Banality? Snad. Ale krásné.
Zimní cesty na jih mají až meditativní rozměr. Čas je po předvánočním běsnění útěšně natažený, neomezený ostrými hranicemi vytčených termínů a nutností. Vylidněná města zpomalují mou chůzi i vnímání, nízké slunce odhaluje plastičnost krajiny a mladá vína ještě vydechují svou autentickou vůni.
V pondělí jsem odborně namontoval kominickou lávku na zasněženou střechu. "Tam nepolezu, mohl bych spadnout," okomentoval můj úspěch zkušený profesionál a vymetl komín z bezpečí vinárny. Nerozhodilo mě to, sladké očekávání v kapse. S úsměvem Mony Lisy jsem mu zaplatil, oškrábal zamrzlého oře, naložil sadu spacáků, požehnal rodině, vyrazil. A jel a jel.
Beze spěchu, v jakémsi transu jsem proplul Rakousko, proplazil se od Benátek k Ceseně a tam si nad ránem dopřál tři hodiny delirického polospánku, v němž mnou pohazovala zima i dunějící kamiony. V Umbrii přišel čas na "zkratky", což jsou takové ty delší a horší cesty k cíli. Poprvé jsem tak narazil na krásné etruské městečko Castiglion Fiorentino. Procházka, sklenka vína, káva. Přestože slunce svítilo z azůra, žehnal jsem si za přibalení kulicha.
Zima tu zalézá za nehty. Možná je to i tím, že se člověk nemá kde ohřát. Domy ani hospody nejsou na zimní období zařízené. Francesco Maravalle mi sice ve Vitalonze pustil topení, ale stejně jsem tam mohl přežívat jen v zavinovačce svého spacáku. Je to nicméně motivace, aby se jeden činil a hýbal.
V Orvietu jsem pohrdl lanovkou a poctivě se vyškrábal na ten tufový ostroh, shlédnul vojenskou přehlídku a koupil si lístek do katedrály i přilehlého muzea. Jestlipak představovaly divoké výjevy v kaplích obdobu dnešních multikin? Kaňkou na zimní sezoně jsou zavřené instituce - do obrazárny jsem se nedostal. Procházka starým městem; divoce nahlučené domky zčásti vytesané do skály, ve slunku červenorezavé. Pak příjemně ospalá hospůdka, těstoviny umbricchelli cacio e pepe se sklenkou bílého Orvieto Clasico.
Francesco Maravalle se mi omluvil, že musí zavézt maminku k doktorovi. "Skoč si dolů do vinařství pro nějakou láhev, uvidíme se zítra." Tak jsem se prošel mezi vinohrady, nafasoval Phiculle 2021 a zpátky v domě se pustil do vaření dalších těstovin. Krásné plácání se. Dovedu si tady představit zcela nudný týden. Jen topit, vařit, číst.
Čtvrtek byl dnem toskánským. Kamarád Silvio v Podere Montale nebyl, ale přihrál mi mladého Gabriho, aby se o hosta postaral. Naložili jsme objednané a se sklenkami se ponořili do vypulírovaného sklepa. Základní Peposo, čerstvě scelené, voní jako košík jahod. Proti tomu sangiovese vydechují cosi mnohem zemitějšího. Už u mladých verzí cítíte potenciál. "To je nádhera. Nekonečné," vzdychnul jsem si u Montecucca 2023 připraveného k lahvování.
Se sangiovese kolujícím v žilách jsem zatoužil po troše dobrodružství a vydal se k další zastávce po šotolinových cestách jižně od Montalcina. Defilé slavných vinařství, výmoly i neprostupné hvozdy. Federica Castelliho jsem nejdříve nepoznal. Zachumlaný ve starém kabátě a s kulichem na hlavě podával nářadí elektrikářovi. "Nefunguje mi topení. Vítej do světa vinaře v Montalcinu." V Castelli Martinozzi panuje stavební ruch. "Je poslední rok, kdy dávají výjimku na postavení bazénu. Potřeboval bych udělat spoustu jiných věcí, ale pak už bude platit zákaz."
Dostal jsem vzorky nových ročníků, protože na ochutnávku z tanků neměl Federico čas, a pokračoval ve zběsilém kroucení volantem. Pienza je vzorové městečko vyšperkované skvostným papežským palácem. Zavřeným. Slzička ukápla. Ale výhledy k jihu na Monte Amiatu se neochodí.
V Montepulcianu jsem urval skvostné ubytování na hlavní ulici za cenu, která by mi v Rakousku stačila tak na umyvadlo nez ručníku. Zdejšími uličkami můžete zahýbat, kam chcete, a stejně nakonec stanete nahoře na náměstí. Bez lidí působí takřka strašidelně. Vzpomínal jsem na srpnové válení sudů, kdy město praská ve švech, na každém kroku se popíjí a hraje hudba. Já si koupil pizzu, láhev výtečného Rosso di Montepulciano a schoulil se ke knížce.
Na mimodálniční cestování tentokrát čas nebyl - Florencie, Parma, Asti - po poledni jsem už sbíral víno v Piemontu u Livia Voghery. Barbery mi ve skladu zoufale chyběly. Čekala mě čerstvě vdaná Beatrice Gaudio se slibem čekajících tanků. "Přijď na šestou, ještě musím na kontrolu," napsala mi. Kromě čerstvé vdanosti je totiž také ve fázi těhotnosti.
V městečku Vignale Monferrato jsem si nazul pohorky a jal se časem prošlapávat. Se soumrakem začaly z oparu vystupovat Alpy včetně nabroušeného tesáku Monteviso, který znáte z loga filmové společnosti Paramount. U vínka v baru přišlo nevyhnutelné. "Protáhne se to, moc se omlouvám." A tak jsem víno nabral od maminky, vyslechl si italsko-anglickou tirádu na všechno možné a zbytek večera strávil čtením v baru u piva.
V Proseccu jsem chtěl ještě doplnit volná místa v autě, ale Gianluca Frassinelli neměl nalahvováno. V neděli čekala divadelní zkouška, takže jsem si střihnul třináctihodinový kvapík, se synkem vytahal kartony a zjistil, že kolegové ochotníci mají povinnosti při projíždění permanentek na sjezdovkách, kocoviny a rýmičky. Jak bylo bez lidí krásně...
Kromě vína jsem si přivezl příslib účasti na Podrybnickém chutnání od Silvia Mendiniho z Podere Montale. Francesco Maravalle mi totéž říká už pět let, tak snad. Beatrice má v květnu termín, tam bych byl skeptický. Ale novopečený manžel Edoardo vypadal, že by si výlet udělal. Jsou to ovšem všechno Italové, takže tomu nechme čas...