VELETRŽNÍ ZÁŽITKOVÉ HEMŽENÍ

Hemžím se zážitky, víny i informacemi. Za mým hemžením je milá a veleintenzivní návštěva Německa. Navštívil jsem tamní vinaře, nabral u nich víno na Podrybnické chutnání, strávil dva dny na veletrhu v Düsseldorfu, pozdravil se se spoustou známých a zase si roztáhl hrudní košíček čerstvým vinným povětřím.

Všechno začalo už v lednu. Nakoupil jsem lístky na veletrh Prowein, zabukoval letenky i ubytování. A nedlouho poté přišlo obligátní zrušení. Po ročnících 2020 a 2021 už třetí v řadě. Dočkal jsem se až na čtvrtý pokus. Termín v půli května je sice pro vinaře poněkud nesmyslný, ale vem to nešť. Prowein je pojem.

Vyrazil jsem v sobotu 14. června s poměrně bujarým cílem - nabrat Schenka, nabrat Eserovi, nabrat Meulenhof a doklouzat až do Düsseldorfu. "Ahoj Thomasi, dorazím v poledne," naklapal jsem zprávu. Odpověď? Fotka manželky Carolin s malým přisátým kosmonautem. "Právě jsme porodili!" Krása...

Víno jsem tak přebral od hrdého děda. "Je to kluk. Otto po mně a po pradědovi," holedbal se Schenk senior. Následovala zdvořilostní výměna vín na oslavu a ládování krabic do auta. On je hrdým dědečkem, já zase (konečně) hrdým prodejcem Sylvánu Sonnenstuhl a Sauvignonu Blanc. Čekal jsem na ně půl roku!

A zase dál na západ, zatímco Ivan Děnisovič proplouval svým dnem v sovětském lágru. V rheingauském Oestrichu mě přivítal Dodo Eser a jemu svěřené diverzní komando. "Desirée si udělala dovolenou, tak hlídám kluky," sdělil mi neentuziasticky. Jedenáctá generace vinařů v rodu Eserů je značně náročná, to už vím. Slunce pražilo a chlapci roztouženě kroužili kolem zahradní hadice. "Jestli se namočíte-" zahrozil otec a chlapci se zlili preventivně ještě před vyřčením výhrůžky. Coby veterán marných výchovných bojů jsem zažehnal hrozící krizi objednávkou mytí vozu. Chlapci nadšeně smývali vrstvy hmyzu a my mohli zezadu ládovat další víno.

Zastávka číslo 3 - Mosela. Se Stefanem Justenem jsme věděli, že nás čeká setkání v Düsseldorfu. Vyfasoval jsem deky na přikrytí vína, magnumku ryzlinku na domácí radosti a samozřejmě zase hromadu krabic. Z novinek to je hlavně lehoučký suchý kabinet Wehlener Sonneuhr 2021 a Erdener Treppchen Spätlese 2020. "Bis morgen!"

Jak se pozná veletržní město? Ubytování tam stojí ranec. A tak bydlívám kousek mimo. V půl devátě už jsem seděl osprchovaný v hospodě na břehu Rýna a kochal se pohledem skrze orosenou sklenici piva (pardon, ale věděl jsem, co mě v dalších dnech čeká). Pozvání Beatrice Gaudio do centra na místní Altbier jsem odbyl, už ani metr navíc. Navíc jsem tomu pivu dodnes nepřišel na chuť stejně jako děsivým davům v ulicích.

Piemont byl hned za vstupem. "Nechceš vzít stánek za kolegu? Uletělo mu letadlo," zkusila to na mě ráno vinařka. Ale já byl ostrý. Prowein mám moc rád. "Promiň, ale tady si to chci užít." Pozdravil jsem barolistu Sergia Germano a dal si sklenku prosecca až u Gianluky Frassinelliho. A pak následovala báječná turistika vinným světem.

Nebudu Vás unavovat všemi svými návštěvami; Jen pár střípků. Na stánku sklárny Schott Zwiesel jsem si užil ochutnávku šumivých vín a pak i červených cuvée z fantastických sklenic, pro vyváženost totéž i u rakouského Riedelu. Skvělý chlapík mi ukázal papírové láhve, o kterých jsem se tu už jednou zmiňoval. Mimochodem, víno z nich bylo výborné. Boom zjevně zažívají "aerátory", tedy provzdušňovače. Prostě pumpička - jednu jsem vyfasoval. Nealkoholická vína byla očekávatelně hnusná.

Trapný prezentátor by člověka unudil k smrti, kdyby ta vína ze severního Řecka nebyla tak skvělá. Pátrání po nepřeplněných toaletách mě paradoxně zavedlo do nebe - Grand Crus of Bordeaux. Ach... A rychle do Burgenlandu, odtud na Loiru, člověk by se rozkrájel. A když už bylo ouvej a únava dotírala, zaběhl jsem do haly číslo 7, dal si pivko z nějakého mikropivovaru nebo gin s tonikem a zase se vrhl do vinného víru.

S piemontskou skupinou už se znám z veronského Vinitaly. V neděli mě vytáhli do libanonské restaurace. Zkušenosti z fotbalu se zúročily - naznačil jsem břišní tanečnici kličku doleva a pak jí hbitě pláchnul po pravém křídle. To Italové neváhali. Svět je malý - u stolu se zjevil i Gianluca Frassinelli, s nímž sdílím nepřílišný temperament. Zatímco Taliáni trsali, povídali jsme si. "Už jsem to zaplatila," oznámila mi Beatrice Gaudio u kasy. "Ty platíš drinky teď." - Výborný způsob, jak mě udržet ve hře. A tak jsem musel absolvovat příšernou přeplněnou diskotéku. Měl jsem chuť cimrmanovsky mlátit občankou o bar a vykřikovat "Kdo je tu nejstarší? Kdo je tu nejstarší?!" Ale na podobná rozmáchlá gesta prostě nebylo místo.

Skvělá vína tradičně u Stefana Justena z moselského Meulenhofu. Přihrál jsem mu španělského importéra a zaběhl za Poldim Blauensteinerem. Vtipné, jak tatíci přenechávají práci mládeži - on i Josef Fritz neustále popíjeli u kolegů a spíše řešili, kam zajdou večer. Nastupující generaci letos čekají zkoušky, tak jsme řešili téma diplomek. A samozřejmě ochutnávali skvosté "jedenadvacítky".

Bylo by tam co navštěvovat ještě týden. Jenomže doma mě čekaly rozvozy a přípravy na Podrybnické chutnání. V úterý v šest ráno jsem proto zase nastartoval pažouta a vydal se na dlouhou cestu zpět. Zase o něco silněji cítím kamarádství, které s vinaři sdílíme. Je to skvělá parta rozdílných lidí se společnou vášní pro svou práci. Krása.