TÝDENNÍ VÝŽIVNO PŘES ROZPÁLENOU EVROPU

Týdenní dotace na vinnou cestu je čímsi výjimečným. Hleděl jsem ji tedy využít do poslední minuty. Počasí sice do mých smělých plánů umíněně vhazovalo vidle, ale i přes třeskutá vedra se zadařilo nadmíru. Piemont, Provence, Alsasko, Falc - krásná krajina, krátce výživné kolo, dobré jídlo a auto zaplněné do poslednío místečka. Tak to má být.

Cortese od Beatrice Gaudio na nule, mnišské PAX Rouge na nule, wolfovské police depresivně odlehčené - před srpnovou prodejní akcí bylo potřeba uskutečnit akci nákupní. Nejprve jsem si tréninkově odskočil do Prosecca a Rakouska (co všechno se dá stihnout za 30 hodin...) a ve čtvrtek večer se ženkou vyrazil k jihu. Za mohutného blýskání jsme se prosmýkli Rakouskem a vynořili se ve žhnoucím Piemontu. Kafe, víno, komáři a caprese.

ZPOCENÝ PIEMONT
"Příští rok si musíme pořídit bazén. Musíme," zaklínala se Beatrice Gaudio. "Ještě že jsme tu na jílu. Jednou za měsíc spadne pár milimetrů, jinak nic." Vedro bylo úmorné a moje plány na rozježdění se v Monferratu padly. V sobotu jsem nechal kolo, ať se válí v autě, ženušku jejímu překladu a vydal se na brigádu. "Nalahvovali jsme grignolino, barberu a cortese. Nějak to musím naetiketovat. Nestíhám," postěžovala si totiž vinařka. Za slib večeře jsem si stoupnul k mašině, krmil pás lahvemi a skládal krabice. Ta drobná holka nazvedala za odpoledne pár tun a ještě mi do toho vyprávěla, jak si dodělává černý pásek v tae-kwondo. Člověk se vedle ní cítí jaksi nedostatečně.

V městečku Camagna Monferrato probíhala akce nazvaná "protifašistické špagety". Neprozřetelně jsem vznesl dotaz, což pana Gaudio pohnulo k vyprávění partyzánských historek a analýze válečných akcí. My Češi jsme ještě i v devět večer ochutnávali vlastní pot. Vinařská rodinka neúnavně vysvětlovala obsluze, že grignolino prostě nemůžou podávat při pokojové teplotě, když je v pokoji 30 stupňů. Byl jsem donucen poprvé v životě sníst kraví jazyk, ale posezení bylo nakonec moc fajn. S první várkou vína jsme mohli v neděli ráno zamířit dál, do Francie.

ZA ZVUKU KŘUPAJÍCÍCH BAGET
Levandule už se sušila u políček, tůňky řek byly obsypané nedělními koupači, cyklisti šplhali v nekonečných serpentinách k nebi a my ševelili francouzskou osmdesátkou malebnými soutěskami. Spokojeně jsme se usadili v krásném apartmánku v městečku Malaucene, odkud je to do klášterního vinařství Via Caritatis jen pár kilometrů.

Teprve teď, při druhé návštěvě, jsem ocenil zdejší úzké uličky. Bary a restaurace obléhali zpocenci v cyklodresech. Koupili jsme si bagetu, sýr, zeleninu, víno z nedalekého Gigondas. Na balkonku sjížděl cyklomapy. Vína ubývalo a mé přesvědčení rostlo - Mont Ventoux. Kdy, když ne teď? Odkládaná rozkoš je jistě zajímavý koncept, ale to by se jí člověk také nemusel dočkat nikdy. Kateřině jsem radši nic neřekl, abych pak nemusel přiznávat porážku. Ráno po sedmé jsem se vykradl z domu a jal se sedlat kolo. Následně jsem sesedlal, abych se vrátil pro telefon. Po kilometru stoupání jsem hmátl do košíku po bidonu a našel pouze košík. Nezbylo mi, než se za posměšných pohledů dalších cyklistů potupně otočit a spustit dolů.

Skupince belgických silničkářů jsem ty pohledy vrátil po pěti kilometrech. Pěkně se jelo až někam k 12. kilometru, pak si tělo uvědomilo, že po něm chci něco, co ono nechce vykonávat. Bylo šokováno, zejména okolí zadku si nebralo servítky. Asi šest kilometrů pod vrcholem jsem, pamětliv zásad české cyklokultury, poslušně zastavil na hnusný Heineken. Zatímco jsem si vyvracel hlavu vzhůru k absurdně vdálenému vrcholu, oni jeli dál. Nezastavit na pivo?! Nehoráznost. Asi ale věděli, co činí, neb následovala kontinuální krize. Fotografové mě pod vrcholem nabádali, ať se usměju do objektivu, strkali mi do kapes vizitky a já na kouřící hlavu lil poslední vodu. Slib, který jsem Vám na jaře dal, byl nakonec splněn. Vy jste vypili Via Caritatis, já se vyplazil na Mont Ventoux. Vrcholová fotka, pivko (stylově místní) a kafíčko, krásný sjezd. Nicméně další výzvy si rozmyslím...

Druhý den jsem poněkud prkenně nakráčel do kláštera Le Barroux. Gabriel už mě čekal, s ním i anglický importér. Při ochutnávání nových ročníků se k nám připojil otec Odon a na chvíli i pan opat (pro křížovkáře - představený kláštera na čtyři). Velká spokojenost. I s novým enologem (Philip Cambie v zimě zemřel) si drží svůj styl. Vypitý PAX Rouge 2017 nahradila osmnáctka. Je typičtější pro Mont Ventoux - živější, energická. Když jsem poslouchal Angličana, blahořečil jsem členství v Unii. Zpátky v Malaucene jsem si skočil na kávu a náhle se mezi cyklisty cítil mnohem sebejistěji.

Kraj ukázal svou větrnou tvář a bylo to osvěžující. Mohl

jsem tak svou protivedrově naladěnou severskou ženku vytáhnout do nedalekého Vaison la Romaine. Nádherné městečko na skalním ostrohu, ospalý křivolaký středověk, kytky, platany, brouzdání se říčkou - krása. Navečer jsme nabrali objednané víno, koupili místní ovoce, steak, bagetu a samozřejmě i víno. Čas se krátil. Ještě jsme si dali poslední procházku Malaucenem a dumali, jak Francouzi nakládají s nedojedenými bagetami. Ta rozkoš z ranní čerstvé prostě brání dojídaní těch starých.

HRÁZDĚNÉ PITORESKNO, ZELÍ A WOLF
Po dvou hodinách cesty na sever sebou manželka trhla. "Šuplík! Trička!" Zatnul jsem čelist a rázně zavrhnul možnost obratu. Nejsem zlý člověk, ale má láska je, stejně jako já sám, omezená. Z nechutně přezdobeného alsaského hotýlku jsem ze sebe raději večer udělal blba při psaní mailu ve francouzštině (svou slovní zásobu jsem tak rozšířil o 40 procent). Pěkná procházka vinicemi do Riquewihru. V létě působí tohle městečko se všemi těmi turisty kýčovitě. Udiveně jsme hleděli, kterak si lidé poroučejí choucrut. Sám dbám na to, abych ochutnával místní speciality, ale tohle?! Zelí a párek a klobása a uzené - příšernost. Zato šneci byli skvělí, stejně jako pinot blanc.

Německá Falc je ve své jižní části (Deutsche Weinstrasse) kopií Alsaska. Mimochodem, zdejší specialita se jmenuje Saumagen a je to prakticky stejná obskurita jako choucrut. Po pouhých dvou hodinkách už jsem kormidloval mezi kamennými vlky, sudy obsypanými dekorativnem, květináči a cedulkami se "vtipnými" hesly do kdysi poměrně prostorného dvora u Wolfů.

Nejdříve jsme doládovali auto kartony, byť Martha Wolfová jako obvykle nevěřila, že to tam kdy nacpeme. Michael přinesl kávu a nalil ryzlink. Povídali jsme si, proč skončil oblíbený sylván i o jeho návštěvách Alsaska. Pak už čekala jen německá dálnice s občasnými Stau, jež byly ničím proti tomu, co nás čekalo před Prahou.

Píšu a popíjím k tomu LUX Blanc od mnichů z Via Caritatis. Víno už si lebedí ve skladu, zaprášené autíčko vyčítavě čeká na omytí, kolo čeká na další pekelné výzvy. V týdnu bych ho mohl mezi zametáním dvora a přípravami na akci vyvézt do místního kulturáku. Víc ode mě čekat nemůže...