TŘI DNY S RYZLINKEM A NĚMECKÝM PODZIMEM
Zlátnoucí vinice na červeném a tmavě šedém podkladu, mlžné přejezdy dubovými lesy Německa, přízračný rýnský převoz hlídaný ruinami hradů, oběd mezi sběrači, dlouhé hovory nad ryzlinky. Do tří dnů jsem vměstnal bezmála dva tisíce kilometrů, ale i pěkné procházky u Rýna a Mosely, povídání a ochutnávání se Stefanem Justenem z Meulenhofu a poslech nekonečného a skvělého Quo Vadis.
V sobotu ráno jsem vyrazil k západu a po poledni už zvonil u Schenků. Thomas přistavil paletu s vínem a během ládování mě zpravoval o sklizni. "Už máme hotovo, ale ono toho ke sklízení moc nebylo. Kvůli jarním mrazům jsme přišli skoro o polovinu úrody. Sylván Sonnenstuhl? No nedám ti ho, ještě ne. Sice už dokvasil, ale chvilku ještě potřebuje. Bude skvělý, ale počkej si do příště. Nic jiného už možná nebude..."
Přichází zkrátka to pitomé období roku, kdy je tenhle mladý vinař vybraný. Pobral jsem, co šlo, abych nějaký čas vyšel, ale třeba na sauvignon už si budeme muset počkat do příštího roku. V prosinci snad nalahvuje alespoň některá jednodušší vína.
Vaše neustávající dotazy na ryzlinky od Michaela Trenze i ochutnávka jeho "dvanáctky" z archivního kočárku během Podrybnického chutnání mě přiměly, abych se k tomuhle vinaři po delší době podíval. Nabral jsem pár zkušebních krabic, krátce poklábosil s jeho synkem Louisem (už také vinaří) a vydal se na procházku do vinic.
Kousek za Schloss Johannisberg mě vcucnul stánek zámeckého vinařství. Poručil jsem si kabinet a skrze sklenku shlížel dolů na Rýn. Baví mě kontrast mezi barokní nafintěností zámku a strohostí přilehlého románského kostelíku. Takové je ostatně celé Rheingau; Pompézní hotelové budovy lemující řeku, nákladní a luxusní vyhlídkové lodě a do toho přísné hrady a kláštery z tmavé břidlice. Ty ryzlinky jsou stejné - některé přísně šutrovité, jiné nabubřele opulentní.
Večer jsem si otevřel Trenzovo jihoafrické červené cuvée TRENZ TWO a zatímco Neronův Řím se extaticky řítil ke zkáze, já se blaženě propadal do spánku.
Rýnská podzimní mlžná rána mám rád. Člověk se najednou propadne kamsi do časů vousatých Germánů, pokud tedy nejede po dálnici, že... Já jsem si střihnul cestu přes pohoří Hunsrück a v Lorchu si počkal na přívoz. Samojediný, snažil jsem se nevnímat šífy s kontejnery a ještě chvíli si užít stroj času, který mě zavedl nyní už do středověku, kdy zdejší hrady bděly nad vodní cestou.
Celou neděli jsem si vyhradil pro Moselu. Před polednem jsem zastavil u Justenů v Meulenhofu s naivní představou, že naberu víno a pak si dám túru do Bernkastelu, spojenou s ochutnávkou ve vinotéce. "Naložíme víno, pak se s námi najíš a potom ochutnáme pár vín. Na večer jsem zarezervoval stůl v restauraci," sdělil mi Stefan Justen.
Kdo jsem já, abych odporoval?! S polskou družinou, která sem jezdí sbírat už dvacet let, jsme zasedli k velkému stolu. Probíraly se plány na poslední dny sklizně. "Raději jsme si teď dali pár dní pauzu, protože hrozny jsou po deštích mokré. Už toho moc nezbývá, tak to nechci uspěchat," vysvětlil mi vinař, proč nevyrážejí do vinice.
Beru jako poctu, že toho chlapa s úžasnými zkušenostmi zajímá můj názor. Tahal jeden ryzlink za druhým (poctivě jsme odplivovali!) a vysvětloval mi specifika ročníků i tratí. Na procházku jsem se tak dostal až po třetí hodině. Co by přímá čára mezi začátkem a koncem ocenila nějakými třemi kilometry, znamenalo na klikatých cestičkách mezi strmými vinicemi možná trojnásobek. Pokřikování sběračů, havrani, barvy podzimu.
Po příjemné večeři (jak jinak než mezi vinicemi) jsem se cítil vymluvený. Když neustále variujete nějakých 100 slov a marně vzpomínáte na to stoprvé, unaví to. Stefan už mě dovezl skoro k hotelu, když tu na posledním kruháči pravil "Je ještě brzo. Jedeme ochutnávat!" A tak jsme další dvě hodiny rozumovali nad víny a chválili Trenzův Grosses Gewächs.
V pondělí jsem zaskočil k Wolfům, kde už měli také takřka hotovo. "Zbývají jen nějaké výběry z hroznů. Určitě spokojenost, jinde na tom byli mnohem hůř," zhodnotil sklizeň Michael Wolf, když mi vařil kafe na cestu. Překvapivě hladce jsem pak skotačil k domovu a těšil se z pocitu, že mám zase dost vína a že mám dobré vinaře.