Toulky po Proseccu i nad ním
Z regálu na mě vyčítavě hleděly tři poslední láhve frizzante, otevření vinného bistra v Litomyšli s každou schůzkou nabývalo na reálnosti a poslední italská cesta probehla kdesi ve ztracených zákoutích mlžných hor mé paměti (začátek prázdnin). Tedy Prosecco!
Zuřivé ochutnávače jsem z vinárny vypráskal nebývale brzo (ve dvě ráno), uklidil, prospal se, nabalil objednávky a v neděli odpoledne vyrazil na jih. Na cestu jsem zvolil poslouchání, jež by mi nekladlo zvýšené mentální požadavky, to jest oblíbené knihy mých synků Hraničářův učeň.
Dobro vítězilo, šípy a vrhací nože létaly na místo určení a cesta svižně ubíhala. Před Villachem jsem rozbil bivak a nazítří kolem poledne už jsem se slunil v oblasti, kterou mám ohromně rád, byť vinařsky to nijak třeskutě zajímavé není. Prosecco, prosecco, prosecco.
Gianluca Frassinelli mi předem slíbil, že si na mě udělá čas. Skočili jsme do jeho auta a pustili se do objíždění vinic nad Coneglianem.
"Vidíš, tohle udělaly kroupy." Malé ztvrdlé bobulky neskýtaly právě šťavnatý pohled. "Na tomhle místě je s nimi problém každý rok. Je třeba dobře hrozny odstopkovat, aby se do lisu dostaly jen zdravé bobule. Můžeme mít 10,5 tuny z hektaru, ale letos na to asi nedosáhneme."
Přesunujeme se mezi vinohrady, které má vinařství většinou v dlouhodobém pronájmu. "Koupit se tady nedá nic, ceny jsou neskutečně vysoko. Proto pronájem. Všechno jsme si sami sázeli, o vinohrad se staráme my, ale půda naše není," vysvětluje.
Chcete vědět, kolik v oblasti Prosecco Superiore stojí půda? Balík! Kolem milionu euro za hektar. V kultovním pentagonu zvaném Cartizze dokonce ke dvěma milionům. Víc než v Champagne, Barolu nebo v Montalcinu. Je to dáno jednak relativně omezeným prostorem a také zákazem dalšího sázení vinohradů pro výrobu prosecca. "Jeden kamarád to risknul a vysázel narychlo tři hektary glery (hlavní odrůda pro výrobu prosecca - pozn. já) s tím, že to pak prodá. Teď z toho vinohradu bude moct vyrábět jen tiché víno. A kdo si koupí gleru, která není prosecco? Nikdo," krčí Gianluca rameny.
Aby nevozili hrozny při sklizni daleko, využívá rodina i jiná vinařství. "Chceme lisovat co nejdřív, aby se neztratila aromatika, která je pro dobré prosecco klíčová. Často tak lisujeme u kolegů, kteří jsou nejblíž."
Každý vinohrad je jiný. Mění se půda, mění se expozice, mikroklima. Ochutnáváme bobule, Gianluca mi na refraktometru ukazuje rozdíly v cukernatosti. "Máš tam i českou stupnici," upozorňuju ho. "Vidíš, já nikdy netušil, proč to tam je," směje se. Důvod nacházíme na výrobním štítku - Optoma, made in Czech Republic.
I přes zmíněné kroupy vypadá vinař celkově spokojeně. "Zatím máme dobrý rok. V květnu hodně pršelo, ale léto se povedlo. Na konci srpna začneme s Pinotem grigio a začátkem září se pustíme do glery pro prosecco."
Ne všechno je ale perfektní. Když mi ukazuje rozdíl mezi způsoby řezu, narazíme na řadu keřů, kde se nezadařilo. "Máme na to čtyři lidi a jeden z nich bude potřebovat nové školení. Příště si ho musím pohlídat. Vidíš, stejná chyba pořád dokola." Co zatím pohlídat nedokáže, to je esca. Houbová choroba, která trápí vinaře od Itálie po Německo.
Keře napadené escou poznávám už na dálku. Zažloutlé okraje listů, některé už úplně suché, bobulky zelené a tvrdé. "Další keř, který bude muset jít ven," vrtí hlavou Gianluca. "Na téhle malé parcele jich je tak patnáct, hlavně těch starších." Zažil jsem to u Blauensteinera, v Piemontu, ve Francii. A prevence zatím žádná. Jen doufat. A rychle ničit.
Další vinice zase bojuje s nedostatkem živin. "Sázeli jsme ji před šesti lety a kořeny se zatím nedostaly dostatečně hluboko. Olistění je mnohem chudší než na jiných vinicích, listy nemají tu zdravou zelenou barvu. Musíme si tu pomoct rozhazováním hnoje - to je nejkomplexnější hnojivo. Za pár let to bude dobré," ujišťuje mě Gianluca a spěcháme dál na vinici, ze které pochází skvělý Brut Rive di San Pietro. Bujné keře, krásné zdravé bobule - úplně odlišný pohled.
Zpátky ve vinařství naložíme připravenou objednávku, dáme si skleničku prosecca a loučíme se. Ve Valdobbiadene si objednávám talíř prosciutta a pak snovám s lahví prosecca od majitele ubytování plány na další den.
Člověk by neměl snovat s vínem, neboť s vínem se snová bujaře. Při pohledu přes vinice Cartizze se moje chabé oči zastavily na nejvyšším vrcholku v okolí. Hmmm, letecký snímek...
Druhý den jsem nazul pohorky, narazil slamák a vydal se vinicemi vzhůru. Pak skončily vinice a já pokračoval pořád vzhůru. Pak začal les a pěšina se - nemožné! - ještě vystrmila. Je zajímavé, že ať je člověk v jakékoli formě, nikdy není v dostatečné formě. Roky strávené v autě a po vinných sklepích si vybíraly svou daň. Mouchy opustily kravské hřbety a zaměřily se na tučnější a zpocenější sousto.
Ale ty výhledy! Řeka Piva se bíle klikatila do dálky a já měl Prosecco jako na dlani. Hradba (shora spíše hradbička) morénových kopců běží od Valdobbiadene na východ, pak přechází v otevřenější pahorkatinu kolem Conegliana. Věžičky kostelů a typických věží. Támhle je vysílač. A támhle, hned u vrcholku Monte Cimon, HOSPODA!
Pohrdavě jsem usedl mezi italské lufťáky, kteří sem vyjeli autem (moje zpocená mužnost vyvolala jistou nervozitu), strojovým tempem jsem spořádal svůj oběd šampionů (dva lahváče, espresso a grappu), přeskotačil s messnerovskou lehkostí (bez kyslíku) další dva vrcholky a dal se na sestup.
A další výhledy, turisti žádní, krávy a moje klopýtající osůbka. Kolem 450 metrů nad mořem jsem se vrátil do vysokých vinic glery. V agriturismu sprcha, povinná sklenka prosecca, zasloužený skvělý steak a postel.
Až si někdy uděláte výlet do Prosecca, vřele doporučuju vypravit se nahoru. Klidně i tím autem. Z 1500 metrů máte celou oblast jako na dlani a naprosto pohodově si můžete pochodit po alpských loukách, v sýrárnách ochutnat místní Monte Cesen a trochu si zpestřit pojíždění po vinařstvích. Turistické značení je mile italské, takže nikdy nevíte, kde jste, co Vás ještě čeká a jestli se někdy vrátíte. Takové aslpské Rakousko v italském balení.