TOSKÁNSKÁ RYCHLOVKA
Chce-li člověk prodávat, musí nejprve nakoupit. Do příprav na Podrybnické chutnání jsem si tak vložil akviziční výpravu na jih. Zahrnovala Umbrii, Toskánsko, Prosecco a rakouský Wagram. Závidíte? Nezáviďte.
Ukončit o půlnoci násilím ochutnávku, narvat nádobí do myčky, pohladit psa - a co dál? Do Itálie! A že nejsem žádné ořezávátko (nebo že jsem blbý), naordinoval jsem si před Benátkami v totální tuposti alternativní cestu mimo autostradu. Pěkných šestnáct hodin za volantem. V umbrijské Vitalonze jsem mátožně odmítl pozvání do restaurace postupně od otce i syna Marravalleho, koupil si pizzu, otevřel láhev a zemřel.
Vzhledem k nadcházejícímu Podrybnickému chutnání šlo o vysloveně akviziční výpravu s kochavem omezeným na minimum. Ale za ty roky už si umím i z mála něco urvat. V krásném toskánském Sarteanu jsem si zaskočil do frantoie Tistarelli na ochutnávku olejů a hned něco nabral. O kousek dál mě zlákala skalnatá odpornost nad městečkem Campiglio d´Orcia. Na posilněnou jsem si dal sklenku vína, hned ji při výstupu vypotil a následně shlédnul na Toskánsko pěkně svrchu.
Podere Montale je jedno z mých nových vinařství. Sídlí na úpatí Monte Amiata a patří do vinařské oblasti Montecucco, jen přes údolí pod (výškově nad) Montalcinem. Majitel Silvio mě hned po příjezdu protáhnul sklepem, nechal mě ochutnat ze sudů skvostné sangiovese pro jejich vlajkovou loď Montecucco DOCG a pak nastartoval omlácený Land Rover.
Nahoru a dolů, z výmolu do výmolu, přes brod a obří šutry - projížděli jsme neprůjezdné a povídali si o vinicích, těžkostech i radostech téhle tvrdé práce. Dohodli jsme si sraz u večeře a já se šel s knížkou vyvalit k bazénu i do něj, byť na mě domácí hleděli jako na tvora značně exotického. "Víš, že já v tom bazénu ještě nikdy nebyl?" prozradil mi Silvio později. Oni se prostě nekoupou!
Na večeři dorazil ještě belgický kolega Steven, který si tuhle oblast zamiloval natolik, že tu pořídil i domeček s vinicí. Aperitivo při krásném západu slunce obstaralo rosé Ganzo (s liškou) a chardonnay I Marremani (psi). Pak už jsme jeli v sangiovese. Skvostná čočková polévka, těstoviny pici s houbami, pak králík a nakonec funění nad panacottou doplněné místním likérem. Vydatný večer...
Dolů, nahoru, zase dolů, doleva, doprava - ježdění v Toskánsku je nervní záležitost. V půl jedenácté mě čekala schůzka v Greve in Chianti. Cyklisti dle itineráře vyráželi směrem k Panzanu, za nimi vytočení místňáci v autech, mezi těmi všemi motorkáři - všeobecné naštvano jsem rozbíjel jen já, neb mi to bylo jedno.
Vinařství Terreni mě bavilo už na Proweinu a těšil jsem se na návštěvu. Krásné místo, krásné vinice, fajn lidi (Švédové!). Prošli jsme si vinohrad, poklábosili a já si nabral vzorky, aby jste měli o čem rozhodovat.
To hezké cestovní málo, jež jsem měl k dispozici, bylo tímto vyplácáno. O čtyři hodiny později jsem, dálničně zhuntovaný, vypil kafe s Robertou a Gianlucou Frassinelli, naládoval prosecca a zjistil, že hotel mám zabukovaný na příští týden. To zkrátka nechcete. Demence vystrkuje růžky. Všechno zlé je ale, sem tam, i pro něco dobré. Rychlé hledání mě zavedlo do Spilimberga - milého městečka nedaleko San Daniele, které jsem zatím vždy jen míjel.
Zatímco ulice a náměstíčka ožívaly pouličním festivalem a v hotelovém bárku to rozjížděli portugalští paracyklisté, já žvýkal na pokoji další pizzu a opět upadal do komatu.
V neděli jsem prohučel Rakouskem a odpoledne vytáhnul Josefa Fritze od pozdního oběda. Opatrně jsem zabrousil na téma mrazu, ale vinař byl v pohodě. "Narozdíl od kolegů jsme měli štěstí, pomrzlo možná deset procent," uklidnil mě. Jako omluvenku za to, že nepřijede na Podrybnické chutnání, mi přibalil nějaké vzorky a magnumku sektu. "Rozlej to zákazníkům a pozdravuj je ode mě."
U Blauensteinerů jsem se tradičně zdržel. "Dáš si se mnou šnaps?" - "Nemůžu, řídím." - "Tak whisky?" - "Vážně ne." - "Ale víno snad jo...?" Nakonec jsem to uhádal na kafe a pádil dál. Doma mě čekalo vyložení vín, otravné papíry, halda objednávek, kroupy a lehce vyplavený sklad. Docela bych si dal nějaké to klidné Toskánsko...