PŮVAB I PROKLETÍ ZAPOMENUTÝCH KRABIC

Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Co radostných nejistot víno skýtá! Připravuji si skromný historický panel a jsem napjat, co z toho vyleze. A víte, co mě na tuhle myšlenku přivedlo? Staré rosé.

Kdo by to řekl? S lehkým odporem jsem v pondělí večer otevíral láhev růžového z umbrijské Vitalongy. Tohle víno mám za normálních okolností rád, ovšem tady na mě vykouknul zapomenutý karton ročníku 2012. Ten už měl být dávno z domu - hanba ti, prodejče! Osudem otců jest dojíždění zbytků a obecně nekonzumovatelných potravin (Že je to tak?! Podpořte mě, mužové - nejsem přece jediný zneužívaný. You too, ne?). Co rekvalifikovaný sommelier jsem nezaváhal a naservíroval tenhle kousek k večeřové grilované krkovici se zelenými fazolkami.

Nedílnou součástí života s vínem je schopnost sebepřesvědčování. Ale ono je skvělé! Vážně. Barva se přesunula do rubínové až hnědavé, víno dostalo onu hustou hloubku dobrých pinotů a z rozjuchaného, živého a explozivního vína je vychutnávací kousek.

Po týdnech, kdy se Zemi zbláznil termostat, znovuobjevuji v upocené mysli zvídavo. Ze skladu vytahuju starší ročníky od Livia Voghery (Barbaresco) a přemítám o posledních zkušenostech s archivem.

Zklamání z veltlínů. Mě starší veltlíny zkrátka nebaví. Miluju Blauensteinerova vína, ale k veltlínu mi to nesedí. Objektivně skvělý je Blauensteinerův Rassing (nazpět až do r. 2006) a Fumberg, můj svět to ale není. Podobně to mám u Fritze, jehož starší ročníky veltlínu červeného, chardonnay i tramínu sbírají skvělá hodnocení.

Ryzlinky - věc Makropulos. V životě jsem si spontánně neotevřel sladké víno. Až ona moselská příhoda mě naučila chápat roli cukru ve víně. Že po 35 letech může fantasticky fungovat jednoduchý ryzlink z roviny (Busslay), to mi hlava nebere. Výběry z hroznů ze 70tých let jsou pořád znatelně mladistvější než, jak se cítím já sám.