Prowein 2019 - Nový svět, starý svět, celý svět

Düsseldorfský veletrh Prowein už se stal pevnou součástí mého vinného roku. Tady mám šanci vybočit z jistého stereotypu cest po svých regionech a známých vinařství. Letos jsem zacílil na Nový svět, protože tam jsem zoufale nevědomý a sklouzávám k nečestným předsudkům. Spoustu času jsem tak strávil v Jižní Africe, Kalifornii nebo Austrálii. Také Rhoně a Bordeaux jsem dal víc než obvykle.

Pár nevědomostí jsem nahradil krátkodobými vědomostmi, předsudky jsem poupravil, své i mnohé jiné vinaře navštívil - třeba vinařství Pepika Chromého z Tasmánie. Zástupce firmy mi líčil, kterak pan Chromý v osmačtyřicátém utíkal z republiky před komunisty, a přitom paralelně naléval skupince ruských importérů - vtipné.

Také jsem pochopil nejzásadnější úskalí bydlení v Airbnb. Mé hýčkané soukromí dostávalo na frak. Plížit se přes kuchyň a obývák do svého podkrovního doupěte, plížit se na záchod i z něj, omylem vpadávat do ložnice hostitelů - stal se ze mě vystresovaný gepard ve svírající se smyčce lovců.

Začněme u nové akvizice. Na stánek francouzského vinařství Chateau St. Jacques jsem přišel uondaný a hladový. Když na mě tedy majitel, pan Graham Nutter, vypálil pozvání na večeři, neváhal jsem. Není lepší způsob, jak poznat vinaře. Večer po veletržním napětí z nich padá slupka korektní profesionality a člověk se dostane k zákulisním informacím.

Stálo to za to. Vinařství šlape, což se přenáší i do dobré party. Ve zdejší asijské čtvrti jsme se prodrali do vyhlášené restaurace a odstartovali vražednou mezinárodní soutěž v pojídání sushi. Majitelův syn Andrew, prodejce z Kansasu, Londýňanka Charlotte a já (při premiéře s hůlkami zoufale nejslabší článek čtveřice) na jedné straně stolu, boss, rakouský prodejce a tělnatý obchodník z Walesu na straně druhé. "Rýžové rolky ne, ty tě zacpou. Objednávej jen maso a zeleninu," koučoval mě zjevně soutěživý Andrew (aby nedošlo k mýlce, je to devětatřicetiletý muž, nikoli školák). Skončilo to remízou a předávkováním sushi i vínem (přinesli si s sebou pár lahví velikosti magnum).

Druhý den jsem si za nimi zaskočil ochutnat nová vína. Bílý Domaine Blanc 2018 bude lehčí o přidané odrůdy Marsanne a Rousanne, rosé prakticky nezměněné. Nadchlo mě jejich prémiové víno La Chapelle z ročníku 2007. Fantastická věc - musím si pár lahví současné 2013 schovat. Pokud všechno klapne, měl by se někdo z vinařství ukázat na Podrybnickém chutnání.

Wagramáci už měli skoro kompletní "osmnáctky", byť něco byly jen sudové vzorky. Odvedli skvělou práci a tíže ročníku není příliš znát. Snad jen Blauensteinerův sauvignon jde trochu do tramínova, ale to je letos obecný problém aromatických odrůd (viz muškát od Reichardta). Naopak, Ryzlink Sandstein od Fritze je neskutečně aromatický, až sauvignonový. Jsou to věci...

Werner Reichardt naplnil hrozbu z minulého roku a místo sebe už vyslal jen drahé dcerky. První den se ještě nakrucovaly v tradičních dirndlech, postupně ale nadšení poněkud chladlo a poslední den už toho měla děvčata zjevně plné zuby. Vína jsem měl nachutnaná, takže jsem se občas zastavil, jen abych udělal stafáž. Čím víc lidí je u stánku, tím víc lidí je zvědavých, proč je u onoho stánku tolik lidí...

Od Reichardtů to bylo jen kousek k Beatrici Gaudio, tak jsem vzal Annu Reichardtovou, ať si ochutná Piemont. Vinařka z Monferrata mi opětovně svatosvatě slíbila, že letos už určitě dorazí. Sotva to dořekla, zjevil se jakýsi kolega vinař s pozvánkou na svou svatbu. Samozřejmě v termínu Podrybnického chutnání. Prý ale bude silná...

U Stefana Justena z moselského Meulenhofu jsem absolvoval snídaňovou ochutnávku novinek. Vypadá to parádně, ale to jsem tušil už po únorovém ochutnávání ve sklepě. Thomas Schenk měl napilno, a tak jsme se jen letmo pozdravili. V německé expozici bývá nechutně přeplněno. Chvíli jsem vydržel na prezentaci bordeauxského Chateau Beaucastel, ale moderátor byl zoufalý.

To Cabernety z Napa Valley uváděl sám vinař a byla to jiná káva. Fantastická vína, jen všechna od 150 dolarů nahoru. Stejně tak dobrou úroveň měl seminář o chardonnay ze Sonoma Valley nebo představení australských cabernetů.

Vzdělávání jsem tentakrát bral opravdu vážně. Kdykoli jsem si to štrádoval přes Francii, zastavil jsem se na volné degustaci rhonských vín, ve španělsku byl tradičně skvělý výběr magazínu Guia Peňin, Jihoafričani letos také přidali útulný koutek přetékající zejména Cheninem Blanc a podobnou zašívárnu poskytnula Napa. Nesmím zapomenout na seminář o Malbecu z extrémních poloh - vínu vyráběném v polohách i přes 3000 metrů nad mořem. A vertikální ochutnávku portugalského skvostu Abandonado z Doura. A - ale dost.

Nepřestává mě fascinovat, kolik peněz rvou do tohohle zatraceně drahého veletrhu země v hluboké ekonomické krizi, jako je Moldavsko nebo Řecko. Češi letos neexistovali - údajně se nekonala podpora ze strany svazu. Tolik k českému pocitu, že jsme vinařská velmoc. Jediným reprezentantem se tak stala voda značky ARO v argentinské sekci...

A když už jsme u těch velmocí, letos byla poprvé výrazně cítit Čína. Pár vín jsem ochutnal a navzdory značnému antagonismu jim musím přiznat kvalitu. Jsou to ostatně evropské projekty zaštítěné vinařskými domy jako Rotschild nebo rakouský Moser.

Správný vinařský veletrh musí končit u piva. Poslední odpoledne jsem strávil v "pavilonu kuriozit". Cidery, giny, malopivovary, palírny - hezký svět. Nejlepší pivo měl kupodivu Řek. "Můžu si koupit pár lahví jako dárek pro vinaře," zkusil jsem to. "Koupit?! To bys mě urazil, stejně to neodvezu," okřiknul mě a začal do bedny štosovat láhve.

Tak jsem ještě oběhnul vinaře, rozhodil mezi ně lahvičky, rozžehnal se s nimi a zamířil na tramvaj