PŘÍŠERNÉ OSMDESÁTKY, BUĎTE POCHVÁLENY
Příšerné vyfoukané účesy žen a gel ve vlasech mužů, vypasované džíny, žvýkačky, syté barvy - televizní osmdesátky jsou pro mě tragikomickou epizodou příšerně konzumní doby tepající v rytmu příšerné konzumní muziky. Pro víno znamenaly paradoxně neskutečný zlom. Právě v osmdesátých letech odstartovala nová vinná éra.
Proč paradoxně? Protože právě ona konzumnost byla podhoubím pro růst jedinečnosti, jakou zažíváme ve vinném světě dnes. Tradiční monolity jako Bordeaux, Burgundsko, Champagne, Rioja náhle dostávají dynamickou protiváhu. Novozélandské sauvignony, Brunello di Montalcino, německá Charta, Nový svět - začíná konec snobského vnímání vína jako průkazu pro sociální statut. Užívání vína se přesunuje - zní to hnusně - právě do oné konzumní sféry. Nebo, řečeno pozitivněji, k běžnému spotřebiteli.
Dalo by se napsat, že tu na sebe narážejí dvě ideologicky odlišné tendence. Konzum a přístupnost. Upřímnost mi ale velí vnímat to jako jediný proud. Spouštěčem totiž byl jen a pouze prostý byznys. Výsledek i přesto vidím jako veskrze pozitivní.
PRVNÍ FÁZE - KVANTITA A UNIFORMITA
Rozmach nákupních řetězců vytvořil v první fázi živnou půdu pro uniformní výrobky produkované v ohromných kvantech. Na to ovšem nebyl tradiční vinařský svět připraven. Bylo třeba hledat alternativy. Novodobí prospektoři zakládají rozsáhlé viniční plochy v místech, jež byla dosud opomíjena.
Nový Zéland se z titěrných 2500 hektarů (zhruba Mikulovsko) brzy vyšvihne na desetinásobek. U Mosely vznikají vinice na náplavových rovinách. V dosud opomíjené jižní části Montalcina rostou nové projekty. Z relativně malých rodinných podniků se těžiště přesouvá na velké zpracovatelské podniky.
Velice často se s despektem otírám o vinařské kolosy. Má to své důvody. Svou cenovou politikou stáhly spoustu malých vinařů do bahna pouhé produkce hroznů. Došlo k drastické uniformizaci výsadeb; tradiční odrůdy jsou nahrazovány těmi mezinárodními. Kvalita, komplexnost, autenticita jsou vytlačovány na úkor expresivity. Zákazník v supermarketu chce jasné chutě a vůně za minimální cenu.
Tlak velkých hráčů vedl v Německu ke vzniku pochybeného systému přívlastků, jenž následně přebírají mnohé další země včetně Československa. Zdánlivě nepodstatná záležitost, jejíž náprava však trvá už 40 let a stále není u konce.
Může se to jevit jako epizoda, ale pro malé vinaře muselo jít o nesmírně těžké období. Rozvratu cenové politiky později zdatně napomáhalo i dotační šílenství. Obchody byly zahlceny levným Chianti, pinotem grigio za dva dolary; Austrálie nebo Chile chrlily nesmírná kvanta do té doby nevídaně plných a hebkých červených vín. Královský statut výjimečných regionů se rozdrolil pod tlakem technologických vín.
Přesto trvám na pozitivním hodnocení všech zmíněných přešlapů. Z dnešního pohledu lze říci, že dekáda nutného úpadku předznamenala renesanci vinařství.
DRUHÁ FÁZE - REAKCE
Akce ovšem vyvolává reakci. Díky velkým hráčům vstoupily do povědomí i méně známé regiony. Marketingové schopnosti a kapitál pomáhaly prosadit nová jména na trhu a prošlapávaly tak cestu i malým producentům, kteří byli do té doby omezeni na regionální trh.
Kde by byli malí novozélandští vinaři bez sauvignonového sukcesu firmy Cloudy Bay nebo ti chilští bez obřího Morandé? Teprve při srovnání supermarketové Mosely s tou ze starých Steillage se ukáže výjimečnost ryzlinku rostoucího na skále.
Díky supermarketům se víno dostalo mezi lidi. Z luxusního nápoje privilegovaných vrstev se stává běžně dosažitelná radost. A víno má tu dobrou vlastnost, že nás vede k objevování. Lidé za vínem začínají cestovat. Vidí, že dvoudolarové Soave nebo pinot grigio vznikají v hnusných továrnách a zcela stírají specifické vlastnosti - terroir. A navštěvují malé vinaře v okolí. Začínají chápat rozdíl.
Rodiče mi vyprávěli o svých prvních cestách do Francie. Chtěli vidět slavné regiony. S omezeným rozpočtem se ale dostávali pouze k podprůměru. Příště tedy jeli do Rakouska, do Friuli nebo Soave. Některé kultovní regiony tak ztrácejí svůj statut nedotknutelných model. To je případ Bordeaux, ale pro mnohé třeba i Loiry, Barola či Chianti.
To je ona reakce - odstředivá tendence. Zlehka v devadesátkách, podstatně výrazněji pak po miléniu. Vidíme návrat původních odrůd. Boom malých nezávislých vinařství. Návrat k autenticitě. Skvělým příkladem budiž italské Friuli. Refosco, Schioppettiono, Tanzelenghe, Pignolo, Picolit - tyhle odrůdy v osmdesátkách málem vymizely, dnes za nimi jezdí vínomilci z celého světa.
TŘETÍ FÁZE - IMPÉRIUM VRACÍ ÚDER
Náhle mají problém právě ti velcí zpracovatelé. Jistě, trh pro levná univerzální vína bude vždy, ale jak by mohly dobré firmy ignorovat hlad po vyšším segmentu? Dochází k výrazné obměně filozofie.
I velcí hráči začínají diverzifikovat svou nabídku. Zaměřují se na prémiová vína. A znovuobjevují význam autenticity. V jednotlivých oblastech jsou přijímána opatření na ochranu specifického charakteru místních vín.
Připomenu Chianti Classico. Vytvořit tady tučné, tmavé víno s nízkou cenovkou je podstatně těžší nežli v Chile nebo Austrálii. Tlak konkurence nutí producenty vracet se k původní podobě vína. Dnešní Chianti Classico je tak opět tím lehkým, pikantním gastronomickým vínem založeným na odrůdě sangiovese.
Až si pustíte nějakou osmdesátkovou rozjuchanost, nebuďte krutí. Byla to pouhá puberta; období přešlapů a výstřelků, nutných k vybroušení budoucího charakteru. Díky osmdesátkám máme tu úžasnou možnost pít jedinečná vína od malých producentů, ale také koupit velmi slušné víno v supermarketu.