Piemontské jaro 2017
Další krásný den. Je 8. květen, jsem ve Vignale Monferatto a sepisuju piemontské dny. Dopřál jsem si skvostný spánek v Barolu. Ráno pražilo sluníčko. Udělal jsem si heřmánkový čaj, dolil zbytek Nebbiola z Reverdito a sedl si na balkónek hned u Castello del Barolo. Po chvíli rozjímání jsem se rozhodl být taky chvíli nevinným a zkulturnit svou zhnisanou mysl výletem do taktéž nevinného města Fossano.
Dobří lidé dělají dobrá rozhodnutí. Sonnenšajn, kolem ubíhaly vinice, které by chtěli obdělávat i Rittigové a Pitři (Bradáčová by je honila), na silnicích se vyrojili šlachovití účastníci alternativních Giro d´Italia, celý Piemont se oblékl do turistického. Sváteční den. Vyjel jsem k La Morra a málem projel kruháčem skrz, čumě do dáli. Savojské Alpy se vynořily za hřebenem. Zasněžené, vznešené, čisté.
S tímhle obrázkem po pravé ruce jsem uháněl údolím řeky Tanaro k jihozápadu. O Fossanu jsem nikdy neslyšel. Náhodou mi přišel do ruky letáček, že tam vystavují Carravagia. Loni jsem se takhle nechal nachytat v Montepulcianu, kde výstava Carravagia obsahovala jediný jeho obraz. Tohle byla jiná káva.
Káva! Všimli jste si, pokud občas do Itálie zabrousíte, jak se tam člověku mění kávní zvyky? Tady si dáte kávu často proto, že znáte dobrou kavárnu. Tam si ji dáte, protože ji zrovna chcete...
Zpět k Fossanu. Už samotné město mě nadchlo. Výhled na Alpy, vznešené paláce, zrovna probíhala jakási slavnost, takže mi do toho hrála hudba a producírovali se okostýmovaní zástupci měst a spolků. Pompu Italové umí. Kde rekrutují lidi do těch spolků...? No a výstava byla fantastická, ale na tohle nemám školy, abych popisoval výtvarno.
Pak jsem to vzal podél Tanara nahoru k Albě, přes Asti a do Čechům neznámé krajiny Monferrata. Trochu Toskánsko severu. A vlastně úleva po té intenzivně viniční krajině Barola a Barbaresca, kde je každý metr zužitkován v révě. Povlovné kopečky, pevnosti na vršcích, vinice prostřídané poli. V krásném městečku Vignale jsme se sešli s neméně pohlednou vinařkou Beatricí, toho času po kalbě.
Usínala v půlce věty, až mi jí bylo líto. "Musím být profesionální," zdůrazňovala
, když jsem jí nabízel, že zajdu druhý den. Kopla do sebe kafe a začala metat nápady, jaké vinice si musíme prohlédnout. "Mluví z Tebe to kafe," připomněl jsem jí, ale ona z něj dokázala záviděníhodně pár hodin žít.
"Tohle je moje vinice. Je se mnou od začátku. Pro každou sazenici jsem musela ručně rozbíjet a dusat hlínu, protože to bylo špatně připravené. Koukni na ty ruce. jsou tu neskutečné rozdíly v půdě. Jsou to spíš kruhy - tady je červenohnědá, tady zase bílá. Sama jsem zvědavá, co to udělá. Dalo by se zorganizovat, aby se jednotlivé partie sklízely zvlášť a pak se porovnaly." Tolik nadšení. Kdyby byla kolo, hledal bych přídavný motorek...
Grignolino je moje odrůda. Podobně jako Pinot Noir dává lehčí, spíše elegantní než muskulózní vína. To mě baví. A Barbery mají dobré. Já vím, že se dá sehnat Barbera za stovku, ale tohle dělat nechci, to už se asi vyplatí stáčená Makedonie ocejchovaná jako Morava, že?
Večer jsme v trojici s Beatriciným přítelem přiťukli Macronovi, spořádali pizzy, probrali problematiku současné populární hudby i denominace Grignolino. Buona notte. Beatrici čeká traktor ve vinici a mě práce létajícího magora.
Na 9.30 jsem měl schůzku ve vinařství Ettore Germano. Přivítala mě manželka Sergia Germana, neboť vinař byl zrovna ve Státech. Jojo, tohle vinařství jede. Bohužel jsem to nepodchytil včas, takže ceny za ten rok, co jsme v kontaktu, vyskočily o nějakých 10 procent. Vína má ale parádní. Síla Barol ze Seralungy se tu mísí se spíše tradičním přístupem (to probereme jindy). Sáhnul jsem po jedenáctkách z CRU vinic Prapó a Cerreta a základnímu Barolu 2012. Pak se přihrnula grupa autobusistů a paní Germanová propadla v profesionální zoufalství. Dovychutnal jsem si skvostnou Riservu Lazzarito 2009 a odjel s tím, že vína naberu za pár hodin cestou zpět.
Dogliani je místo, kam se budu rád vracet. Pamatujte si to jméno. Nikdo o něm nic moc neslyšel. Já se rozhodl mít zdejší Dolcetto a vinařství La Fusina mi přišlo do cesty. Nelituju toho. Pojďte se mnou: Sevřené údolí, šotolinová cesta, rozmarýna u cesty. Stateček, rodinka mě vítá, babička-nonna s vnoučkem v náručí míchá na kamnech jídlo a já se propadám do italského filmu ze šedesátek. Na talíři mi přistanou doma dělané salámy.
Federica přijela za chvíli z Dogliani.. Poňuchňala si jedenáctiměsíčního mazlíka. Předtím jsme s bratrem hodili chlapskou řeč o vinařském provozu. Chlapskost pramenila zejména z mé chabé slovní zásoby, takže to bylo trochu jako v Tenkrát na západě - beze slov.
V Dogliani zrovna probíhala nějaká slavnost a já se do městečka i přes vytrvalý déšť zamiloval. Milé, krásné, normální. Nakoupil jsem rodince domů pražené lískáče a fantastickou "nutelu" a vydal se přes Barolo a Barbaresco, kolem Asti na sever.
