PIEMONTSKÁ PROCHÁZKA
V sedm ráno jsem vyjel do Itálie a ještě ve tři odpoledne se plácal po Budějovicích - takové je realita mrzkého života obchodníka s vínem. Postupné meteorologické vyhnusování dosáhlo maxima na zachumeleném Brenneru. O to sladší byla snídaně u Gardy. Odchytnul jsem si první kavárnu v městečku Lazisse, spořádal croisant s cappucinem a nastavoval tvář vycházejícímu slunku na nábřeží. Slast.
Předpovědi umí zážitky zkazit i zintenzivnit. V ošklivé předtuše nadcházejícího jsem si o to více užíval piemontského jara. Po příjezdu do Vignale Monferrato mě hned vcucly vinice, abych se mohl pokochat fantastickým výhledem na Alpy, které celý tenhle severozápadní cíp Itálie obkružují. Masiv Mont Blancu, špičaté Monteviso, na jihu pak navazující Apeniny. Klid, pohoda a dokonce i lehce otužilecký bazén.
Večer jsem věnoval skupině, která se ke mně na téhle cestě přidružila. Došlapali jsme k Beatrici Gaudio, jako obvykle utahané z kodrcání na traktoru. Vždycky jí to chvilku trvá, než zase začne sršet energií. Cortese 2023 je trochu nadupanější i perlivější, zájem si získalo rosé, já protěžoval grignolino a skupina se jako obvykle rozplývala nad barberami. Příjemně ovínění jsme pak, vybaveni lahvemi, klopýtali v přízračném měsíčním světle přes vinice do ubytování.
Neděli jsem věnoval túře po okolí a místních bárcích. Z kostelů v okolí se ozývalo vyzvánění, místňáci dělili čas mezi drinky a povzbuzování účastníků cyklistického klání, motorkářští dědulové spokojeně obědvali v místní osterii, moje skupina se špacírovala po Turínu. Sanitární den se vším všudy.
A pak nastal konec primavery. Déšť a zima a mraky. Piemont hnusno umí, o tom jsem se přesvědčil při svém únorovém nuceném pobytu v jeho náruči. Tentokrát to až taková hrůza nebyla. Cestou od Asti na jih jsem si vyběhnul na Torre di Barbaresco, dal si oběd v městečku Dogliani a spěchal do vinařství La Fusina na ochutnávku. Kromě české výpravy dorazily nečekaně ještě dvě skupinky Švýcarů, takže to bylo lehce nekoordinované. U obřího stolu jsme ochutnali nový sauvignon, víno pro tenhle kraj dosti vzácné, a pak samozřejmě zdejší dolcetto s označením Dogliani, barberu a nakonec pinot nero.
Byť jsem Federicu upozorňoval, že lískové ořechy půjdou na dračku, nebylo jich dost. "A nechcete se zastavit u těch, co je pěstují? Je to manželčina rodina," navrhnul mi Massimo a hned nám zařídil přednášku s ochutnávkou. Kousek od Barola jsme si tak vyslechli výklad synchronizované dvojice stařečků. Po našem odchodu měli oni na týden vystaráno a já si odškrtnul dárek pro ženušku (ořechy) i pro synky ("nutella"). Je to návyková záležitost. Mimochodem, samozřejmě jsme se ptali, jestli Ferrero bere zdejší ořechy. "To by stála dvakrát tolik a udělali by toho desetkrát míň," smáli se dědouškové. "Berou ořechy z Turecka a Argentiny, odsud nic."
Občas je fajn podělit se o zážitky s někým dalším i jinak než jen formou promítání obrázků. Skupině jsem tak zařídil ubytování u sestry Livia Voghery. Moc rád tam přebývám a jím. Přímo ve vinici, nedaleko Barbaresca a krásného městečka Neive. Těstoviny tajarín, vitello tonato, telecí tatarák, ravioli plin - piemontská kuchyně mě baví. A k tomu samozřejmě víno od Voghery...
I další den začal deštivě, ale kdesi za mraky už bylo cítit slunce. Čekal nás náročný superdvojboj Barolo - Barbaresco. Po aperitivu v Neive jsme v 11 nastoupili k Sergiu Germanovi. Alta Langa na úvod, pak skvělé chardonnay, Langhe Nebbiolo a fantastická řada Barolo Prapó, Barolo Cerretta a Barolo Riserva Lazzarito, vše ročník 2017. Ráj! Všechna vína pořád ještě mladistvá, ale tak hluboká, elegantní, životná - no fantastická. Jistěže to není pro každého, i kvůli ceně, já je ale zkrátka mít chci. Pro představu - jedenáctky z cru vinic se teprve teď dostávají do ideálního stavu, právě si mlaskám nad základním Berolo Serralunga 2014. Barolo zkrátka potřebuje čas. Pak se Vám odmění.
Oběd se tady ošidit nesmí. Po dvou hodinách dohadování nad antipasti, primi a secondi piatti jsme si střihnuli Barolo. Do muzea vína se nikomu moc nechtělo (nejméně mně), a tak jsme v téhle slovutné vísce jenom chytali slunko a dopřávali si zmrzlinu. Čtyřiadvacet hodin je v Itálii na jeden den málo. V pět už jsem skupinu hnal na procházku z ubytování k vinařství sympaťáka Livia Voghery.
Tři dopolední barola byla až dost, Voghera tak představoval vítaný návrat k pitelnosti. Skvělé arneis už jsme měli napité od včerejší večeře, takže z bílých tentokrát jen svěží favorita a šumivé Alta Langa. Fantastická je Barbera Superiore 2020, zatím snad nejlepší ročník. Bez nebbiola by to tady samozřejmě nešlo a vrcholem byly Barbera Basarín a Barbaresco Basarín. Skvělá vína ze skvělé vinice. Moscato na závěr jako úlitba pro sladkomily.
Livio už se těšil na domácího králíka na víně, takže rád nastartoval dodávku a rozjuchanou skupinu odlifroval na večeři, neb v mém autě už pro víno míst nezbývalo. Druhý den ráno Piemont ukázal, co umí. Kochavě jsem se kolébal s očima upřenýma na zasněžené vrcholky Alp, než mě místňáci spěchající do práce vytroubili. Zastavil jsem, nechal je projet a ještě jednou přejel po tom nádherném oblouku, třpytícím se na blankytně modrém pozadí.
Možná to působí trochu jako promo cestovní kanceláře, ale tak to není. Mnozí už víte, že se do organizace cest nehrnu. Mám rád svou svobodu. Tentokrát jsem zkrátka na nutné cestě zavedl pár známých lidí na místa, která mám rád, a dohodnul jim ochutnávky. To je tak maximum mého možného. Vždy Vám ale rád pomůžu, když se někam vypravíte. Třeba právě Piemont za návštěvu stojí.