Peklo ochutnávání - Je libo Ferrari nebo Duster?
Je to smutné až skandální, ale zoufale mě nebaví popisovat vína. Vzhled, aroma, chuť, perzistence. A pak hodnotit! Mizerné, dobré, vynikající. Dokonce - a teď už si říkám o vyslání inkvizičního komanda - ani to ochutnávání pro mě není vinařský highlight. Vždy, když se odhodlám k revizi popisků na webu, skončí to pláčem. Když poslouchám závistivé komentáře, jaký jsem si zařídil život naplněný ochutnáváním do aleluja a většinou ještě zadarmo, můžu jen krčit rameny.
Popisy? To je jako rozebrat ferrari na jednotlivé součástky. Není snad nejkrásnější jako dokonalý celek? Koho (omlouvám se těm pár zasvěceným šílencům) zajímá hřídel nebo převodovka? Je to vzrušivě červené, rozpláclé, rychlé a krásně to řve - to je pro mě ferrari. Elegance, dynamika, hloubka - brunello.
Hodnocení? Já mám přece vynikající všechna vína! Proto si je vybírám. Jen je každé vynikající pro jinou příležitost. Majitel ferrari taky bude muset přesednout do Dacie Duster, jakmile asfalt přejde v polní cestu. Barolo je skvělé ke krbu, zatímco ze svatebního juchání dokáže udělat zádušní mši. K čemu je mi 95 bodů, když třetina oslavenců spí, druhá pošilhává po pivu a třetí do sebe ten skvost leje jen proto, že to teče? Nebyl by snad v takovou chvíli vynikající základní veltlín?
Ochutnávání? Jistě, že to bez něj nejde. I já jsem člověk zvídavý, i mě to žene zkusit něco nového. Ale upřímně - jak dlouho opravdu ochutnáváme? Deset, patnáct, dvacet vzorků je tam snaha cosi hledat a nacházet. Pak nastupuje rutina. Dobré - průměrné - nechutná. A nakonec se člověk zpravidla vrací k dobrému. Ochutnávání přechází v popíjení.
Před pár lety ke mně přišel na jakési akci jeden slovutný sommelier. Měl za úkol vybrat vína od každého z přítomných vinařů do soutěže. Zatímco já jsem se snažil a zcela zbytečně vyprávěl, on přivoněl, probublal, vyplivnul. A další. A další. Patnáct vzorků za deset minut. Toho člověka si vážím, vybral skutečně dobré víno, ale s nějakým espritem a pohodou to nemělo společného vůbec nic. Bylo to - inu nechutné.
Poněkud defétistické, že? Nerozumějte mi špatně, prosím. Ochutnávám a objevuju rád. Ale chce to šmrnc a zasazení do nějakého rámce. Každá láhev má za sebou příběh. U vína se má juchat, mluvit, odplavit zábrany - a může to být klidně samomluva - či alespoň rozjímat, plánovat neuskutečnitelné. Sázení bodů a vršení adjektiv ze strany "znalců" považuju za balast, který dělá vínů medvědí službu. Ty body a medaile jsou vlastně jenom obdobou technických parametrů auta. Ale je formule opravdu to nejlepší auto?
Uff, toto byl můj coming-out. Větev je podříznuta a já se stávám desperátem ve světě vinařských profesionálů. Nejsem než pouhým dealerem vozů. Přesto si na mě prosím uchovejte kontakt. Sortiment mám široký a nestáčím kilometry. Je libo renault, volkswagen nebo snad masseratti? Zrovna včera jsem se projel v italském sporťáku - Brunello 2006. Žádné probublávání, žádné plivání, žádný předtištěný formulář pro zápis parametrů motoru. Jen křeslo a lampička. Myšlenky mi uháněly hlavou rychlostí 250 km/h.
Až se teď sejdeme na našem autosalonu - Podrybnickém chutnání - určitě si zajdete polaskat sporťáky a limuzíny. Stojí za to. I já se těším na předvečer akce, kdy budu vytahovat špunty a čichat si k nim. S rozjíždějící se kapelou, s postupujícím večerem a klesající rozlišovací schopností ale převáží touha po jednoduchosti. Až nakonec se poslední stateční rozjedou na fichtlech k domovům a na tvářích jim bude hrát samolibý úsměv pilota formule 1.