Paradox paradoxu?
Paradox paradoxu
Je to zdánlivě paradox paradoxu. Ty národy, jež dlouho těžily z tzv. francouzského paradoxu, jsou nyní tak silně zasaženy coronavirem. Je to Boží prst rovnající podmínky? Je to odplata za to, že i přes své kafíčkování, kouření a nesportování znají ve Francii, Itálii nebo Španělsku infarkty jen z vyprávění? Čím víc o tom přemýšlím, tím méně paradoxna v tom vidím.
V roce 1991 představil Serge Renaud svou studii, jež obrátila na hlavu vžitou představu o škodlivosti alkoholu na lidské zdraví. V Kanadě žijící profesor zkoumal, proč se Francouzi i přes srovnatelně tučnou kuchyni dožívají vyššího věku a trpí podstatně méně kardiovaskulárními nemocemi a rakovinou než Američané nebo Skandinávci.
Víno, zněl jeho rezultát. Pokud k jídlu připojíte jednu dvě sklenky vína, výrazně omezíte jeho negativní účinky a zároveň obrousíte i hrany alkoholu. Samozřejmě, bylo by možné cvičit, nekouřit a nejíst tučné, ale ne každý máme vůli a disciplínu Mirka Dušína.
Právě disciplína je tady zřejmě klíčovým slovem. Víno je ve středomořských zemích přímou součástí kultury. Nejde o shora vydané nařízení, nýbrž o organickou složku životního stylu, který se vyvíjel po tisíciletí a který přešel v přirozenost. V zásadě by s dalo mluvit o evoluční záležitosti, kdy si živočišný druh bez své vědomé účasti osvojí vyšší obranyschopnost.
Jižanské národy jsou odolné vůči civilizačním chorobám. Vyvinuly si silnou skepsi vůči jakékoli formě vlády. Jejich "maňána" je reakcí na staletí vzestupů a pádů. Politické a ekonomické systémy se mění, hranice se posouvají. Co přetrvá, to jsou rodinné vazby, dobré jídlo, dobré pití, životní pohoda.
Ovšem coronavirus (a jakákoli jiná virová onemocnění) funguje na zcela odlišném principu. Jde o krátkodobou, nárazovou záležitost. A jedinou obranou se v tuto chvíli zdá být disciplína. Disciplína, jež jde zcela proti vžité kultuře. Neshlukujte se, nenavštěvujte své blízké, respektujte vládní autority - nemyslitelné.
Co se osvědčilo v dlouhodobém horizontu, to se jeví proti krátkodobému nepříteli jako slabost. Vzpomeňme válečnou historii. Kdy naposledy některý z těchhle historicky tak významných národů vyhrál nějakou válku skutečně aktivní účastí? Klasický vtip říká, že základní výbavou francouzského vojáka je bílá vlajka, vývrtka a zpětné zrcátko (aby si mohl na útěku kontrolovat situaci na bojišti). U Itala figuruje ještě vidlička na špagety.
Za rok budeme mít vakcínu proti coronaviru, vytvoříme si protilátky a na nemoc se snad zapomene jako na SARS nebo Ptačí chřipku. Středomořskou kulturu to nezmění. Zato my si z téhle epidemie možná odneseme poznatek, že scházet se s rodiči, užívat si dlouhé společné večeře zapíjené vínem a hledět na politickou reprezentaci s pobaveným odstupem může našim omezeným životům jen prospět.