On the road again... Rakousko
Byť negativně vytřen a opatřen dokumenty, přece jsem dlouho před hranicemi pociťoval lehké chvění. Jako kdysi. Stačilo ale magické slovíčko "beruflich" a bylo to. Žádné velké obstrukce. Radostně jsem si zakřepčil za volantem a napsal zprávu Poldimu Blauensteinerovi - "Zapni stroj, sejdeme se u kafe."
Původně jsem u něj chtěl končit, ale vinařská politika mi do toho hodila vidle. 
"Večer máme další jednání ohledně chystaného projektu DAC Wagram," nahlásil mi krátce před cestou. Ze sladké vidiny ochutnávání zdejších dvacítek tak sešlo. Po osmiměsíčním půstu byl ale dostatečnou nadstavbou volant držený v zahraničí. Nezoufal jsem si.
"Zatím to vypadá na opakování loňského ročníku. Všechno se vyvíjí pomalu. Sice jsme se díky tomu vyhnuli škodám způsobeným jarními mrazy, ale teď to vypadá na podobný ročník založený na výraznější kyselině."
Asi hodinku jsme si povídali, pak naházeli víno do auta a já statečně odmítnul rychlou ochutnávku. Cokoli, co tenhle hyperaktivní vinař označí za rychlé, bývá smrtící. "V srpnu s námi na akci počítej - určitě dorazíme," ujistil mě ještě a já nabral kurs Zaussenberg.
Josef Fritz ležel s nachlazením. I tady jsem si odložil pár palet, ve kterých se doma po covidu topíme, a nabral chybějící vína. Paní Irene už jsem sklenku neodmítnul a dal si na cestu dva šluky. Hlavně Veltlínské červené Steinberg bylo skvělé. Zase.
"U nás to odskákal jenom syn Johannes. Zrovna když měl nastoupit v německém Geisenheimu na semestr, vyšel mu pozitivní test. Zavřeli jsme ho do pokojíku u restaurace a nosili mu před dveře jídlo." Právě z otevření hospod mají u Fritzů velkou radost. Sotva se jim jejich podnik Himmelreich začal rozjíždět, museli to utnout. Kdo si někdy chcete užít špičkovou rakouskou gastronomii, zkuste se sem vecpat. I Fritzovi se k nám v srpnu chystají.
Následoval poněkud neobvyklý přesun do burgenlandského Donnerskirchenu. Za poslední roky jsem si jaksi navyknul, že mám na čelním skle rakouskou dálniční známku. Teď jsem si ale všimnul zoufalého prázdna. V navigaci jsem tedy nastavil OFF u placených silnic a pustil se do poskakování mezi semafory po vídeňskéých předměstích v podvečerní špičce. Alespoň jsem si v koloně hezky pomalu vychutnal průjezd kolem Schönbrunnu.
Reichardtovi byli zmuchlaní. "V sobotu máme naši akci - Weinopening. Je to spousta chystání, vymýšlení programu, který by vyhověl pravidlům. Do toho práce ve vinici." Werner Reichardt sotva mžoural, ale stejně nedal jinak, než že si něco ochutnáme.
Znáte tu situaci, kdy lidé říkají ze slušnosti přesný opak toho, co chtějí? "Dobře, ale stačí mi nové burgundy a jídlo nepotřebuju," prohlásil jsem hladový a natěšený já. "Ne ne, určitě se pořádně najez a projedeme všechna vína," kontroval usínající Reichardt.
Nakonec jsme tomu dali dvě hodiny života. Burgundy se povedly náramně. Chardonnay míří o patro výš - extraktivní, plné a zároveň skvěle oživené právě tou pikantní kyselinou. Rulandské šedé mi zase připomnělo dávný ročník 2001, lahvovaný tehdy v řadě Grand Selektion. Tóny karamelu, medu, přitom skvěle pitelné. Oblíbené duo vlašák - veltlín se letos trochu rozešlo. S Wernerem jsme se shodli, že vlašák je skvělé ochutnávkové víno. Dlouhé pití ale víc svědčí jednoduššímu a lehčímu veltlínu.
S padající nocí jsem si v autě mezi krabicemi vytvořil spací koridůrek, na počítači pustil stokrát obehranou Casablancu a se závěrečnými titulky zemřel. Ráno mě vzbudilo tůrování traktoru, na kterém opět mžourající Werner Reichardt vyrážel do vinice.
Víno jsme do auta naládovali s dcerou Annou. "V létě přijedu buď já s Lisou, anebo rodiče," ujistila mě. Pro zájemce - od června do srpna drží u Reichardtů vždy jeden týden Buschenschank. Kdyby jste si chtěli udělat výlet, rád Vám napíšu, kdy je možné u nich posedět.
Tolik k mému prvnímu letošnímu výjezdu. Bylo to nesmírně osvěžující. Kolébání v naloženém autě po vedlejších silnicích mi navodilo nostalgické vzpomínky na dobu, kdy jsem přetěžoval rodinnou fabii, křižoval se na hranicích a děsil se krizového brždění. On the road again...