O bodovacím balastu
Třiadevadesát je pecka, osmaosmdesát nikoho nezajímá - tak nějak se to má s body. Ale co když zjistíte, že třiadevadesátibodové ohodnocení vzniklo zprůměrováním tří hodnotitelů, z nichž jeden mu přiřkl právě těch 88? Ha! A to je jen ždibíček. Ono je totiž třeba brát tyhle body s velkým odstupem a také s jistým vhledem. A nejlépe by snad bylo nebrat je v potaz vůbec.
Tenhle veltlín od Reichardta - popíjím jednu z posledních lahví ročníku 2016 - dostal letos 90 bodů v magazínu A la Carte. V hodnocení lehkých mladých veltlínů - proč ne? Dostal by je ale vedle Chablis nebo vyzrálých wachauských Smaragdů? Jistě, že ne!
Upřímně - tohle víno je klasická jistota, takových těch 86-88 bodů. Krásných a zasloužených. Já už tam nic navíc nechci, protože to navíc, to už musí být nějaká nadstavba, ne vždy potřebná. Pokud by tohle bylo měřítko, pak základní Wilbling od Poldiho Blauensteinera musí mít 91, Essenthal 93 a Fumberg tak 95 bodů. A kde zbývá místo na Fritzovy kreace? Mají mít stovku..? Přidáme 10 bodů navíc?
Reichardt, to je onen Zlatý standard na každodenní pití, na oslavu. Chlubivku si schovává a cizeluje - prémiový Veltlín DAC Leithaberg má všechny předpoklady být právě tím devadesátkovým vínem. To už jsme ale v úplně jiné lize.
Dříve jsem se účastnil hodnocení na Valtickém koštu, kde fungovala vtipná praxe. Jako srovnávací vzorek pro další bodování byla vybrána korektní běžka (terminus technicus) hodná nějakých 82 bodů a té bylo pořadatelem přiděleno štědrých 88 bodů. Tímto elegantním ukročením od reality získala soutěž punc světovosti, neb vše lepší než tato "nula" atakovalo hranici extratřídy.
Je to zkrátka výsostně problematické a byť existuje velmi jasně daný systém, jak body rozdělovat, hodnotitel není robot. Proto když hodnotí špičková Bordeaux, bude přísnější než třeba u toho Reichardta. Opačným extrémem proti oné praxi z Valtic je someliérský tým hodnotící pro český Wine & Degustation. Tady jsou zase hodnotitelé jaksi "stavovsky přísní" a vína podsekávají. Jako by tím chtěli říct "My známe mnohem lepší vína". Reichardtova Frankovka DAC tam letos vyhrála s pouhými 88 body. To už se ale bavíme spíše o samolibosti nežli o objektivitě.
Vraťme se k příkladu ze začátku. Teď jsem namátkou projel tři náhodná čísla Decanteru a nejvíc mě do očí praštil rozptyl u jednoho Muscadetu (červen 2017): 83 proti 97 bodům! Tady se pohybujeme na hraně mezi sotva průměrem a světovou extratřídou. A Decanter je etalon. Jak může vzniknout takový rozdíl?!
No, asi jsme jenom lidi a ve své snaze o objektivitu býváme poněkud - subjektivní. Ono snad ani není možné nastavit skutečně obecně funkční systém. Jako bychom na olympiádě chtěli podle jakéhosi šíleného klíče hodnotit všechny disciplíny dohromady. Nepředstavitelné.
Pořád budeme koukat po rekordech a medailích a bodech. Ale buďme taky hedónisti, užívači. Když mi něco chutná, tak je to v tu chvíli dobré. Jsou momenty, kdy i ta dršťková atakuje extratřídu, zatímco Svatojakubské mušle působí vážné potíže.
Teď jsou tu mladá vína. Klasický Reichardt. Bod sem, bod tam - jsou fajn. A než se dostanou pod ruce kritikům, můžeme je v klidu pít právě taková, bez pitomého balastu bodů.
Tohle všechno ovšem neznamená, že když nějaké to "moje" víno velké body dostane, nebudu Vám to zdůrazňovat a přemlouvat Vás, ať si ho hned koupíte. Vždyť mám Chianti Classico s 93 body a Morellina s 92 body! A to jsou ty absolutně správně přidělené a objektivní body!