Listopadová Itálie - chvála pomalosti
Na podzim bývám neklidný jako starý Brůna u své studně. Čím dál víc mě baví ochutnávat vína ještě nehotová, syrová, divoká. Otravuju své drahé vinaře dotazy, jaká bude sklizeň, jaká je sklizeň, jaká byla sklizeň (má zásoba německých a italských slovíček je poněkud omezená) a kdy už si konečně budu moci všechno přechutnat. Už jsem měl za sebou Reichardta i Wolfa (klikem zamíříte na příslušné články), k tomu se přidala skladová prázdnota, nutná potřeba brunella a školní prázdniny dětiček - tedy jsem zamířil na jih.
Komisař Maigret v podání Rudolfa Hrušínského bafal a řešil, pomohli i Lou Reed a Pavel Bobek. V osm večer jsem vyjel a v osm ráno se zachumlal do spacáku kousek pod Florencií u Greve in Chianti. Ve dvanáct už jsem byl nastoupen ve zdejší Cantině a kupoval si kartu, abych se rozdegustoval. Mimosezona je znát, dost vzorků už bylo za zenitem, tři zoxidované vracím. Tignanello 2008 na závěr je bezva, ale 75 euro za láhev bych radši vrazil někam jinam...
Castello di Bossi - Chianti
Vážně, odplivával jsem! Nasedám do kočáru a mířím na dohodnuté setkání v Castello di Bossi. S radostí třesu rukou Stefanovi Marinarimu, mladému enologovi, který tu dělá od ročníku 2013. Tenhle florentský fešák byl pro mě hlavním důvodem, abych tomuhle vinařství (tedy uskupení tří toskánských vinařství) dal znovu šanci. "Bezva, tady máš sklenici. Bez ochutnávání je to mluvení o ničem," říká na můj dotaz, jestli by mi dal ochutnat něco z mladých vín. Mladé dobré sangio není zrovna hvězda přehlídek, ale tady nejsme na koštu svatomartinského vína. "Jsem ohromně spokojený. Všechno bylo zdravé, takže jsme mohli kvasit spontánně. V srpnu zapršelo v pravý čas, sem tam krátký deštík v září, perfektní finiš u sangiovese sklízeného v říjnu. Absolute dream," krčí rameny.
Nádherné je vermentino. Tohle mi trochu uniká. Mladé z tanku je vždy perfektní, rozvoněné, svěží. Do láhve se to ale nedaří dostat. Je to ale spíše o preferencích, než o umu. Malolaktická fermentace sice jistě dodá vínu na šířce, ale podle mě je to až moc baroko. Škoda. Podobné je to i s viognierem. Obojí tak skvělé z tanku! Ještě si vyžádám kontrolní šluk skvostné "třináctky" chianti a loučíme se. V kanceláři nechám spoustu peněz a předem vyžádaný český chléb, pivo a škvarky.
Montalcino
Montalcino mě zatím nikdy neoslovilo. Do Montepulciana mu mnohé chybí, ale na útulné vesnicko tu zase panuje atmosféra čehosi drahého - BRUNELLA, ovšem. Teď v listopadu je to ale příjemné, ospalé městečko. Po loňské zkušenosti už ani nezkouším ochutnávku v enomatech a raději zajdu k osvědčenému Brunovi D´Almaziovi - skvělá vinotéka v zatáčce pod prvním kruháčem. Sklenka moc příjemného Brunella La Mannella 2010, pak ještě večer v bárku BdM Verbena 2010 (moc sudu - proč?) a trochu zbytečné BdM Colemattonni 2010. Pak už jen dvanáctihodinové koma v milém B&B Rifugio přímo proti pevnosti.
Do La Velony to beru oklikou po prašných cestách. Nespěchám, užívám. Tentokrát jen rychle naberu objednané brunello, chvilku poklábosíme s pomocníkem Paolem o pivě a pak se vydávám přes řeku Orcia do kopce směrem k velebné Monte Amiata.
Zimní Itálie, toť chvála pomalosti. Toskánsko je takřka turistůprosté, slunce prosvěcuje hnědavé koruny všudypřítomných dubů, cesty lemují zaparkované pandičky i teréňáky - bez výjimky nechutně špinavé zevnitř i zvenku. Od prachu cest, uslintaných psů i zakrvácených zvířat. Je čas honů, a tak potkávám psy, jak se s plandajícími jazyky vracejí ze štvanice, a občas mocně brzdím, když se přes cestu prořítí divočák. Průměrná rychlost sotva čtyřicet a pohoda v duši. Občas espresso, sem tam sklenka. Na dohled mocná Monte Amiata.
Vitalonga - Umbrie
Je čas oliv! Někde se ještě černají na stromech, jinde pak už voní v kapalném skupenství v sudech, lahvích nebo rovnou vetřené do křupavé bruschetty. Po tragickém ročníku 2014 si mnozí pěstitelé přispíšili, aby hlad po oleji využili. Novello 2015 je tak v prodeji dříve než obvykle. Do vinařství Vitalonga v Umbrii přijíždím asi pět minut po první várce oleje z Monteleonské frantoie a hned si dopřávám první kapky té laskominy s celou rodinou Franceska Maravalleho. Ach...
Následuje Elcione 2012 - horká novinka a pro mě moc příjemné překvapení. Proč? Protože sangiovese! Ve Vitalonze se totiž rozhodli skončit s těžkým bojem na poli levných vín a soustředit se na kvalitu. Čisté sangio proto končí a nově doplňuje merlot s cabernetem. Elcione to dodává šmrnc, dynamiku, teď je to střední Itálie se vším všudy. Terra di Confine 2012 se honosí novou etiketou v barvách italské trikolory. Víno je na láhvi teprve krátce, potřebuje ještě čas, ale dobře vypadá, dobře. Obtížný ročník 2012, mnohdy poznamenaný letními vedry, zvládli ve Vitalonze s grácií. Je to dáno i vysokou nadmořskou výškou (kolem 500 m. n. m.). Teprve večer mě Francesco s přítelkyní Danielou vracejí u domácí pasty zpět do všední reality zprávou o včerejší střelbě v Paříži. Přespávám ve skoro domovském domku ve vinici.
Prosecco
Po drobné výměně názorů mezi rozkošnickým a spořivým JÁ jsem se rozhodl přejet do Valdobbiadene po placené autostradě. Občas jezdím po státovce přes Ravennu a ušetřím tak nějakých 25 euro. Maigreta střídá rozkošný Stoletý stařík prchající z domova důchodců a cesta v neděli pěkně odsýpá.
Největší problém nastává, když hledám ubytování. Autíčko úpí v krpálech, ale nakonec to zmákneme a já můžu už po druhé hodině vyrazit na procházku směrem ke slavnému Cartizze. To je srdce Prosecca, tady vzniká to nejlepší. Nádherné vinice rozsvícené v zlatavých a zelených vlnách. Tady je pro hrozny třeba stín a keře zůstávají olistěné. V létě vinice překypují šťavnatou zelení, na podzim se rozsvítí. Šplhají v kaskádách do prudkých svahů a já se motám a nadávám na italské turistické neznačení.
Pak mě ale dlouholetou pijáckou evolucí vytříbený smysl navede kolem vinařství Col Vetoraz po úzké stezce do kopce. Míjím pitoreskní vinárničkuu bez obsluhy a závistivě dumám, kde ti lidé vzali láhve. Pochopím až nahoře na kopci, kde stojí co kaple zasvěcená Proseccu malý klimatizovaný automat. Vhodím desetieurovku, vymačkám kód (zaúpím, protože jsem si vybral DRY - kolikrát jsem na ochutnávkách vysvětloval, že to znamená sladké prosecco?!) a za chvíli už vrním na vrchoku kopce, usazený v jedné z halabala rozestavěných židlí. Další Ach! Kdyby jen kvůli tomuhle - zajeďte sem.
Další den navštěvuju své vinaře. V poledne si pěkně povídáme s Gianlukou Frassinellim a jeho sestrou Robertou. Tahle ochutnávka je pro mě asi nejsložitější, těžko se v jejich mladých vínech orientuju. Až polo-prosecco prokvašené zatím tak způle mě vrací na koně, stejně jako merlot a cabernet určené pro Gor degli Angeli.
Massima Nardiho a jeho ženu Sylvanu potkávám v jejich vinařství Fasol Menin dobře naložené. Mají za sebou další z mnoha koncertů - celý rok se tu scházejí zajímaví umělci, často jazz a vážná muzika, z etiket pak dýchá výtvarno. Massimo je příjemný, otevřený člověk, který si rád poslechne jiný názor. Cama - Spumante brut je převážně z Valdobbiadene, Leonte - Extra Dry pak od Conegliana. Porovnejte si je, ta vína perfektně odrážejí svůj původ.
Návštěvu baru Alpin ve Valdobbiadene si odpustit nemůžu. Vždy pár otevřených lahví skvělého prosecca a prosciutto ze San Danielle - to je neodolatelná kombinace. Mimochodem - k úvaze. Na srovnání prosciutta z Toskánska a z Friuli krásně odhalíte, jak jiné ty regiony jsou. Zemité, středověké Toskánsko a proti němu rafinovaný, trochu změkčilý severovýchod. Ale o tom zase jindy.
Ráno pak ještě poslední pohled na kaskádu vinohradů vynořujících ze z mlhy, jednu, druhou, třetí kávičku po cestě na Udine, a pak už je tu Rakousko. Patnáctky od Leopolda Blauensteinera čekají a já se - světe div se - těším.