Kterak nebýt prorokem

Buďte pochváleni
Zlatí moji čeští zákazníci! Vaše drobné nedochvilnosti se náhle zdají být roztomilými až sympatickými, žvanění po pátém vzorku je sotva hučením vody po lučinách, halas po devátém pak lehkým šuměním borů po skalinách.

Při poslední loňské cestě do Itálie mě Beatrice Gaudio přizvala na svou ochutnávku spojenou s degustačním menu. "Začíná to v osm - stíháš?" varovala mě esemeskou, když jsem frčel kolem Gardy. Přišlápnul jsem plyn, abych se po dvanáctihodinové jízdě stihnul alespoň osprchovat a nedělal ostudu.

V půl osmé jsem udýchaně stanul před potemnělým vinařstvím. Mladá vinařka dorazila v 19.55 a jala se shromažďovat vína. Nervózní z časového presu jsem byl zjevně jenom já. "Je to v sousedním městečku," zmínila mimochodem a prohloubila mé trauma. Nejsem-li nastoupen hodinu před degustací, cítím se být podvodným zvrhlíkem. Ve 20.15 jsme vyráželi z vinařství. Na čele se mi perlil pot.

Nyní vyzývám ty analytické z Vás - Má-li se vzájemně olíbat 30 lidí, kolik dvojpolibků bude provedeno a jak dlouho to potrvá? Ve 20.30 byla tato otázka stále ryze hypotetickou, neb hostů bylo v bárku přítomno 0 (slovy nula). Chtěl jsem vinařce kondolovat, že to se stane, někdy prostě lidi nepřijdou. Ona nicméně vesele konverzovala s majitelem baru.

Líbání začalo začínat po 21.00 a pokračovalo do cca 22.00, kdy přišel první chod a první vzorek. Ochutnávka probíhala za neutuchajícího hlaholu, do něhož Beatrice statečně vykládala. Jeden z hostů si k vínu přiobjednal pivko. Z pozice hodovníka to byl moc fajn večer. Skvělé jídlo, skvělá vína. Být však vinařkou, je obé potřísněno krví.

Méně může být více
O den později jsem si naordinoval cestovní odpočinek. Cestou od Livia Voghery jsem se vyšplhal na krásnou vinici Basarín a pokochal se zasněženou krajinou okrajkovanou na obzoru jiskřivými vrcholky Alp. Do Barbaresca je to co by kamenem dohodil, i zaběhl jsem do místní enoteky ochutnat nějaké to Barbaresco.

Závidíte? Nezáviďte. "Na čepu" byly čerstvě vypuštěné čtrnáctky a ochutnávat mladé ročníky těchhle vín je spíše za trest, zvláště když je dostanete studené. Jen profesionální čest a amatérské skrblictví mi pomohly prokousat se předloženými vzorky, nicméně ke kýženému radostnému rozechvění bylo daleko.

Pár hodin nato jsem se v městečku Dogliani vnořil do enoteky sdružující vinaře oblasti DOGLIANI DOCG. Jaký to rozdíl! Přestože jde o dvě zcela odlišné vinařské galaxie, tady mi bylo mnohem lépe. Ročníky Dogliani 2015 a 2016 byly skvěle pitelné a moc jsem si je užil. No Nejsou to paradoxy?

Svou roli samozřejmě hraje i prvek očekávání. U Barbaresca, Barola, Brunela je máte vysoké a snadněji se zklamete. Nabízené vzorky v Barbarescu bývají spíše těžko prodejné modely, jež je třeba rozlít. Od Dolcetta naproti tomu nikdo nic velkého nečeká, pročež může být mile překvapen. Navíc se tu snaží návštěvníkům předvést, takže Vám sami rádi nalijí to nejlepší. Myslete na to, až pojedete sem nebo třeba do Montalcina. Když už velká vína, tak raději v nějakém dobrém baru, kde mají i starší ročníky.

Réva sluncem políbená
Znáte ty řeči o tom, jak se réva vine ke slunci, réva sluncem líbaná atakdál. Tohle líbání... Třeba v loňském roce šlo spíše o jeden dlouhý polibek smrti. Polibky na jaře, polibky v létě, na podzim - a ještě nasucho... ze slunce se v posledních letech stává skoro protivník.

"Přijdu možná o dvě třetiny výnosů," zoufal si v létě Livio Voghera, když jsme procházeli vyprahlými vinohrady kolem Barbaresca. Také ve Vitalonze aby člověk trhal hrozny pinzetou. Stěžovali si prakticky všichni až na Prosecco, kde mají důmyslný systém kapkové závlahy. (Vitalonga ho má také, ale tam nemělo co kapat...)

Proto prosím, až příště pojedete do Itálie na ty patnáctiprocentní barbery a sangiovese, buďte opatrní. Řeči o teplíčku, o tom, jak se jezdíte do Itálie ohřát, nasát slunce a podobně, jsou krajně nemístné a před vinaři si je odpusťte.

(Livio Voghera - Barbaresco)