Kraje a vína - Psychologie velkých jmen

Geneticky vštípené drnohryzectví mě činí nedůvěřivým. Je to slavné? Ale proč? Co je za tím? A měl bych to podporovat? No ano, je to poněkud trapné a omezené i omezující, ale je to tam. Víno a cestování jsou výtečnými prostředky, jak s tím bojovat. I jak tomu podléhat...

Čelisti tuhnou, hovor utichá, kradmé pohledy - hostitel vyčaroval láhev a vyžádal si pozornost. "Přátelé, tohle jste ještě nepili. Fantastické víno, něco úžasného."
Do té doby uvolněná atmosféra houstne. "Mně snad ani ne," pípá slečna, "To je nějaké kuvé?" zkouší to pán světácky, zatímco jiný hlaholí "Jen přitlač, Jindřichu, tohle je lok pro papouška!" Napětí. Hostitel začíná nenávidět své hosty, zatímco ti se staví do role křupansky hrdých husitů. Propast zalitá skvělým Vosne Romanéé.

Potkávám pijáky, kteří nechtějí ani ochutnávat velká vína. "Ne díky, já to stejně neocením," říkají a vyzařují auru ostražitosti. To já si dám rád, léta tréninku mě zocelila. Mně trápí spíše problémy geografického rázu.

Snad sedm let jsem jezdil kolem Florencie, než moje malost podlehla touze tu nádhernou kupoli Santa Maria del Fiore vidět jinak než jen od volantu. Na opěvovaný Rüdesheim na Rýně i se svou Drosselgasse pořád hledím šupácky sarkastickým pohledem majitele trabantu na neobratně parkující Rolls. Hlavní a slavná města mi nahánějí hrůzu. Moc lidí, zní moje mantra.

Ale ono je to spíš tím strachem z nenaplněného očekávání. Loni jsem psal o zklamané touze podívat se do Barola. Po letošní návštěvě tohohle městečka nejsem o moc bohatší. Tuctové, napěchované dobrými bary, ale také s vysloveně trapným Museo del Barolo. Barbaresco má navíc jen věž nahoře, ze které se hezky kouká dolů. Na dvanáct set kilometrů cesty je to málo. Ukodrcaný, nevyspalý, stávám se tím husitou, co přemýšlí, jak by Angelu Gajovi vyplundroval palác.

V takovou chvíli je třeba se uklidnit, nezpanikařit. Hostitel se při nalévání zarazí, čichne k láhvi a omluvně rozpaží "Je tam korek, přátelé, to nalévat nemůžu." Vytáhne z lednice svěží veltlínek nebo klidně grappu a spokojeně si nechá Burgundské dekantovat na zítra. Já dám vale Barolu a nechám se zavést do míst, o kterých průvodci nepíšou.

A objevuju nádherné město Dogliani, ach, jímž se courat je jako vychutnávat třeba i to skvělé Vosne Romanée. Spousta zákoutí, spousta pocitů. Nebo Fossano dýchající atmosférou Risorgimenta, vzrušeného 19. století. A pak městečka v Montforte na sever od Asti v nádherné zemědělské krajině, o tolik bohatší než spektakulární, ale po čase ubíjející vinná monokultura Barola.

Ale pozor. Tohle nemá být příručka pro začínající husity. Jak už jsem napsal, s nadšením se vrhnu po skvělém víně. Florencie mě nakonec nadchla, i to Barolo zase rád navštívím a Rollse bych parkoval s gustem. Jen to je potřeba dávkovat ve správných porcích a nezapomínat na to základní - nejde o jména.

Nechte se překvapovat. Ochutnejte, pochvalte hostitele, nic Vás to nestojí. A příště si dejte nalít to svoje. David, Ufizzi nebo i ta nablblá Drosselgasse stojí za návštěvu. Ale skutečná Itálie a skutečné Německo jsou jinde. Vínem ani cestováním neradno se stresovat.

Pěkné prázdniny plné cest a vína přeju