ITALSKÁ OPONA ZA LÉTEM
Ranní koupel v Gardě, croissant, cappuccino - sladká a nutná odměna za rozvoz a šoférování. Šťastně jsme s parťákem Pavlem ujížděli proti nekonečnému sobotnímu proudu aut k Piemontu. "Garda je skvělá, ale musíš mít loď," řekl mi později v Toskánsku Silvio Mendini. "Pak máš nekonečný možnosti ohledně ženských." My jsme ovšem od osobních žen dostali velkorysé propustky a toužili po čistém chlapsku.
Vinaři v Piemontu byli ve spartakiádním módu - připraveni na značkách. "Sklidíme se štěstím jednu partii a začne pršet. Pořád dokola," stěžoval si Livio Voghera ve vycíděném sklepě. "Dáte si víno? Zdržovat mě? Od čeho? Hrozny jsou nacucané. Třeba arneis? Ecco la, salve."
V městečku Neive jsme si koupili nebbiolo, popiknikovali ve vinici nebbiolo a od Livia nabrali (mimo jiné) nebbiolo. Inu Piemont. Co dál? Věž Barbaresca si nás přitáhla a místní enoteca v kostele vcucla - na nebbiolo (tady v ušlechtilé formě Barbaresca). Pár dobrých vzorků, dva pytle oříšků na trhu a alou do Monferrata.
"Vaklave, příteli, com´e stai? Tutto bene? Tak rád tě vidím!" A objetí a dvojmlaskance a plácání po zádech. Nějaká charakterová porucha mě od projevů náklonnosti v domácím prostředí odrazuje, zatímco v zahraničí je přijímám plnými hrstmi. "Usměj se! nemrač se pořád," říkáte mi na akcích a já ze sebe tlačím zkřečené škleby. Nezlobte se...
Snad i proto tak rád cestuju - abych se odšpuntoval. Ne vždycky to vychází. Třeba tentokrát probíhal večírek v Monferratu tak, že já jsem usínal a Beatrice Gaudio poslední hodinu natvrdo spala. Bůhví, co ji nutí vymetat hospody, když se sotva drží na nohou. Bůhví, proč jsem já, sám po cestě utahaný, pozvání přijal. Ve dvou by to asi šlo, ale většinou se během půl hodiny na její stůl nalepí deset dalších lidí. Poněkud traumatické pro člověka, který od čtrnácti odmítal chodit do školních kantýn. Poznamenávám, že nebyla opilá, jen unavená.
Vinařce před pár týdny zemřel tatínek, pan Mauro. Musím ho tu zmínit, neboť právě on stál za emancipací vinařství, jež původně jen nakupovalo hrozny. Úžasně chytrý a zvídavý člověk. Při každé návštěvě mě zajal a zatímco Beatrice obracela oči v sloup, vyptával se na všechno možné, vykládal o svých cestách po světě. Přecházel mezi němčinou, angličtinou i francouzštinou a se smíchem vzpomínal na české vlaky.
Co se stane, když zabukujete hotel u toskánské pláže? No jistě - v ten jediný den bude pršet a vlnobít. Zatímco lufťáci zbaběle vyklidili pozice, stateční my jsme v lijáku radostně křepčili mezi vlnami. Ráno už nás plavčíci k sebevražedným kouskům nepustili, takže jsme opustili Pisu a přes Empoli a krásné Certaldo sklouzli do Montalcina.
Naše oblíbená hra s ochutnávkovými enomaty šponovala paní majitelku k nebývalé výřečnosti. "Zoxidované? No ano! To jsem ráda, že Vás tu mám! Tuhle láhev mám taky vyměnit? Děkuju, děkuju!" rozplývala se, když jsme jí reklamovali jednu láhev za druhou. Ale zvládla to s grácií, to ano. Ostatně, měla tam po regálech pěkných pár milionů v brunellech, takže jí to snad nebolelo.
Federico nás ve vinařství Castelli Martinozzi přivítal v povznesené náladě. Za ty roky, co ho znám, se z florentského floutka změnil v zapáleného vinaře. "Pojďte, máme nový vinohrad, to musíte vidět!" Za tři roky možná bude zase Vitefitta - víno z mladé vinice. "Zatím to vypadá skvělě, proti loňsku máme pěknou úrodu." Nechali jsme si poradit zkratku, pochopitelně zabloudili a po hodině ždímání tlumičů přistáli v Podere Montale.
Dva krásné dny. Žádné ježdění. Jen jídlo, lehátka, bazén, lehká tůra a spousta vína. "Dneska uděláme pizzu ve staré peci," oznámil mi Silvio v úterý. To už jsme měli za sebou výšlap do nedalekého Seggiana. Silvio s enologem Gabrielem byli ve svém živlu. Váleli těsto, potírali , posypávali, sázeli do pece. Co tři minuty, to jedna pizza. "Fantastico! Ottimo! Bonissimo!" ždímali jsme slovní zásobu po každém soustu.
"Silvio, chtěl jsem s tebou skončit, ale na tohle víno si ještě počkám," pravil jsem po ochutnání Montecucco 2019. Občas zapomínám, že ne všechny národy sdílejí český smysl pro humor. Ale Italové nemají problém. Slunce zapadalo nad hřbetem Montalcina, láhve umíraly, kluci zpívali italské šlágry a bylo to dobré. Ráno je čekala sklizeň.
Mužné mlčení, tupá cesta přes Ravennu do Prosecca. "Jsem utahaný, ale to hlavní snad už máme," povzdechl si Gianluca Frassinelli, zatímco za ním rachotila plnící linka. "S tím deštěm je to komplikované, sbíráme po kouscích." Vyfasovali jsme na práci sklenku brutu, před pochybovačnou Robertou nacpali víno do auta a odkolébali se k poslední noci do Spilimberga. Talíř prosciutta San Daniele na závěr, k němu skvělý friulský sauvignon, partička šachů u piva (jak jsem mohl ztratit toho koně?!!!) a smrt. Tedy, taková ta hezká, spací. Ta ošklivá přišla až před Mikulovem a následně v Brně.
Bylo to krásné završení léta. Doma už to kypělo a vzdouvalo se. Voda zdola, voda shora, ale nic proti té hrůze v jiných regionech. Odpovídám na vystrašené dotazy vinařů, jestli jsme v pořádku a tak nějak se tetelím, že s nimi mám pěkný vztah.