FRANCOUZSKÉ KODRCÁNÍ

Francii už déle odkládat nešlo. Bylo mi trapně, když jsem musel neustále nabízet alternativy za chybějící vína ze Saint Jacques a Via Caritatis. A abych byl zcela upřímný - chtělo se mi jet.

V úterý jsem si odkroutil rozvoz a z Prahy pokračoval dál na západ. Zdatně jsem se vyhnul bouřkám nakupeným na západě Německa, říznul to Lucemburskem a po noci u hřbitovní zdi doskotačil ve středu po poledni do vinařství Jeana Marca Charpentiera. Ulepený a utahaný, vděčně jsem přijal kafe a s prodejcem Frankem naládoval krabice do auta.

"Chceš přechutnat nová vína?" zeptal se mě Frank. Zahrál jsem velmi neupřímné váhání, jež si vyložil naprosto správně. Je to ostatně ostřílený harcovník, který se nějaký čas živil tím, že ve Francii (!!!)zastupoval amerického (!!!) vinařského giganta Gallo. Začali jsme ročníkovým ACT 2018, živým, dynamickým vínem. Následovalo fantastické Rosé Terre d'Emotion a Blanc de Blancs z téže řady. Čirá radost.

Pan majitel mě přiběhnul pozdravit a vyptával se, jak to v Česku s vínem vypadá. "Ve Francii je to teď bída," vysvětloval pak Frank. Vinná kultura se mění, vlastně celá gastronomie. Zachraňuje nás export. V poslední době jsme dostali spoustu ocenění, takže zájem je pořád veliký."

Asi by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale já potřeboval něco sníst a uvést svou schránku do lidského stavu. Rychle jsem skočil do obchodu, koupil nezbytnosti a na břehu řeky Marny se usadil k pikniku prokládanému statečným kraulováním v protiproudu, jež mě tak tak drželo na místě. Po šampaňském a koupeli se má tupá mysl rozjasnila. Ubytoval jsem se ve vedlejší vesnici a skočil na kolo.

Tím mi začalo sprchování, neboť jsem se vmotal do zlotřilé průtrže, jež si naplánovala zcela totožnou kruhovou trasu. Myšlenky na návštěvu baru vzaly zasvé. Nejenže jsem nedisponoval elegantním kabrioletem, tričkem od Lacosta a bílými kalhotami, jak by se na Champagne slušelo - v mokrých trenkách se do hospody ostýchám i v kempu na Lužnici.

Onen úpadek gastronomie vidíte ve Francii takřka všude. Restaurace nahrazují kebabárny a pizzerie, či ještě spíše automaty na pizzu. Ke gyrosu jsem si tak alespoň otevřel láhev Rosé Brut Tradition. Příjemně utrmácený jsem shlížel do údolí Marny a plánoval další cestu.

Během dovolené se mi osvědčilo ježdění mimo dálnice. Zatímco v Itálii takové rozhodnutí zpravidla znamená utrpení fyzické i psychické, francouzské silnice k tomu vybízejí. Kochavě jsem sjížděl podle Yonny a Loiry, občas se zastavil v nějakém pěkném městečku a rychlostí 80 km/h postupoval k jihu.

Den nanebevzetí Panny Marie, státní svátek, a nemělo smysl fičet rovnou do dalšího vinařství.

Kochavě jsem přejížděl mezi regiony Auvergne a Limouse, zdravil krávy a uhýbal spěchavcům. Národní park Aubrac asi nikdo nezná, ale ta krajina je nádherná. Pastviny zbrázděné kamennými zídkami, divoké mračení, slunce, mlha, déšť a zase slunce.
Zakotvil jsem v klášteře Voršilek Couvent de Malet, dal si pivo, hrdinsky (tj. pitomě) odmítl večeři a prošel se do městečka. Cítil jsem se jako hrdiny jen do okamžiku, kdy jsem potkal první poutníky na cestě do Compostely. Náhle ze mě byl obyčejný lufťák. Krámy i hospody byly zavřené a mně nezbylo než velmi klášterně povečeřet zbytky.

Větším městům se snažím vyhýbat, ale za návštěvu Aabi se teď plácám po zádech. Zdejší katedrála svaté Cecílie jasně říká "Buď dobrým křesťanem, nebo budeš litovat!" Největší stavba z cihel na světě. Brutální síla, jež měla případné heretiky ( tady to byli kataři či Albigenští) odradit od pitomostí. Uvnitř, jako pěst na oko, nádherná výzdoba. Neplánovaná hodina protekla mezi prsty a to samé následovalo ve vedlejším paláci. Je skvostný sám o sobě, a navíc v něm sídlí muzeum zdejšího rodáka Henriho Toulouse-Lautrec.

V Chateau Saint Jacques d'Albas se mě hned ujal enolog (to je -og, který dělá víno) Arnaud. Při ochutnávání nových ročníků jsme vesele mrzačili francouzštinu i angličtinu v pijáckém esperantu, nadávali na mladé (bože - už jsem do toho spadnul...), že nepijou víno, i na počasí.

Pan majitel mě přišel pozdravit, nechal mi klíče k ubytování a přidal obligátní pozvání na večeři. S touhle lákavou vyhlídkou jsem osedlal velociped a rozjel se po tom zvláštním kraji.

Červená drolivá půda, borovice a neprostupná křoví, vítr se dral mezi Pyrenejemi a Montagne Noir a zpomaloval už tak pomalého zpocence. O vizigótském hřbitově už jsem loni psal. U nás bychom tam postavili halu s expozicí, tady je jen dřevěná cedule, které si nikdo nevšimne.

Zasloužené pivko a pytlík oříšků jako snídaně i oběd, úprk po větru zpět, rychlé znečištění bazénu a nástup na večeři u samotářského anglického gentlemana, který si rád povídá o podivnostech postkomunistického státečku. Jen tak mimochodem k tomu vytáhnul Vosne Romanee Grand Cru 2009 od Anne Gross. Graham Nutter si ten důchod dělá opravdu pěkný. "Díky za to šampaňské. V neděli dorazí jedna přítelkyně a ta ho miluje..."

V rozverné náladě jsem vymámil jednu noc navíc a mohl si tak užít luxusu dne bez přesunů. Ráno procházka se starou známou - obsedantně aportovací kolií Syrah, pak projížďka na kole, bazén, procházka, bazén, pivko, káva, bazén a večeře u kaple na vinici La Chapelle. Ve Steinbeckově Toulkách s Charleyem jsem našel jízdenku z roku 2003. Z Prahy do Brna za 150...

Nedělní přesun do Provence mě vedl přes nádherné městečko Uzes. nebylo, kam spěchat, tak jsem si ho prošel a v cílové destinaci ještě jednou potrápil tělo a potěšil duši i oči lehkým výšlapem. Ochutnávka zdejšího fortifikovaného vina ve vinotéce a navzdory předsevzetí, že konečně zajdu do restaurace, obvyklá pizza a víno.

Po přebrání vin v klášterním vinařství Via Caritatis jsem si naordinoval přímou cestu domů - pěkných 16 hodin, tentokrát už po dálnicích. Vážně pěkných! Doporučuju knížku Smažená zelená rajčata ve Whistle Stop - asi spíš ženské čtení, ale není nad to nakopnout v sobě estrogen a pěkně si za volantem poplakat. Příště Itálie!