FIERA ITALIANA A TOSKÁNSKÝ ODSKOK
Postcovidový hlad mě letos už podruhé zavedl na vinařský veletrh. Po tristní únorové Boloni jsem šel tentokrát najisto. Veronské Vinitaly je pojem, o kterém se vyprávějí legendy. "Na Proweinu se pracuje, na Vinitaly se paří," opakovali mi často italští vinaři.
Ve skladu na mě vyzývavě hleděly poslední krabice z umbrijské Vitalongy, také Toskánská sekce vykazovala mezery. Na výjezd by to asi nebylo, ale ve spojení s veletrhem jsem si sám před sebou výlet obhájil. Vinaři mi zajistili volný vstup (90 euro na den je dost), takže zbývalo jen příjemné plánování itineráře.
Potměšilost spisovatelů nezná mezí. Na jednu stranu vyvolávají lítost nad nebohými oběťmi zločinů, zároveň jsou to ale oni, kdo je s gustem nechávají vraždit. Cestou na jih jsem tak v poslouchání přeskakoval mezi skotskou detektivkou a mnohokrát oposlouchaným (a stále skvělým) Norským dřevem od Murakamiho.
Veletržní města si umí říct o svůj podíl; najít ubytování za snesitelnou cenu je často neřešitelný problém. Veneto se koupalo ve slunci, auto zívalo prostorem - s radostí jsem tedy zaparkoval v kempu na okraji Verony, dal si sprchu a pěšky vyrazil do víru města. Těch pár kilometrů do centra uběhlo jako řeka Adige pod mostem a já se kochal.
Verona je nádherná. Šlapal jsem po nábřeží, minul ruiny římského paláce, na chvíli se zašil do příšeří kostela, motal se úzkými uličkami, zaskočil si na brzkou večeři a pak zamířil za hudbou. Vinitaly doprovázejí koncerty a ochutnávky v historickém centru. Ulice se plnily vinaři, kteří vyrazili za večerním drinkem. Seděl jsem na schodech u loggie, cucal víno, poslouchal jazzmany a vychutnával si únavu z cesty.
Večerní vyklidněnost nahradila horečka ranního dopravního běsnění. Na následující dvě noci jsem splašil levný pokoj kousek od veletržního areálu, což ovšem znamenalo přesun. A podstoupení nelítostné bitvy o každý centimetr na přecpaných silnicích. Všichni směřovali tam, kam i já. Nezbylo než odhodit zábrany a přistoupit na soubojovou taktiku řízení. Zpocený jsem po hodinovém běsnění a srážení otravných skůtrařů zaparkoval na zákazu parkování, nahodil sako a krycí vrstvu deodorantu.
Se dvěma kartony vína v podpaždí jsem pak další čtvrthodinu šlapal ke vstupu. Beatrice Gaudio vděčně přijala od zpocence víno (neměla ještě nalahvované grignolino) a já svištěl se zpožděním na seminář o Chianti. Tam se mi potvrdilo, že vinaři konečně upustili od snahy o robustnost a i v prémiových Gran Selezione nechávají vyniknout čistotu a eleganci svých vín. Moc pěkná ochutnávka.
Proplouval jsem mezi halami a vlastně spíš pozoroval. Pozdravili jsme se se Stefanem Marinarim, enologem z Castello di Bossi (výborná bílá vína, Brunello 2016 a 2018), pár sklenek prosecca u Gianluci Frassinelliho, pohodové klábosení se sourozenci z piemontské La Fusiny a Liviem Vogherou.
Před čtvrtou jsem přebral od Beatrice její stánek a nechal ji, ať se vyvětrá a oběhne kolegy. Zjistil jsem, že mě to baví. Nemusel jsem se stydět za svou italštinu, neb mě návštěvníci neznali, ba naopak kvitovali snahu. Půlhodinka se u Beatrice tradičně protáhla o hodinu a naplánovaná degustace vín z Maremmy tak proběhla bez mé účasti. "Moc děkuju. V osm sraz na náměstí - jdeme slavit," nakázala mi narozeninující vinařka.
Sraz v osm proběhl samozřejmě v devět. Dvacítka vinařů a já. Byli ohromně milí. Klábosili jsme, společně umírali hlady, na stůl přicházela jedna láhev za druhou. Když se Beatrice pokusila o děkovnou řeč, zapojila se celá ratejna do skandování a vinařka nakonec řečnila ze stolu. Po výborném jídle zaveleli nazničitelní vinaři, že se jde na gin s tonikem. Na mě už bylo té družnosti moc. Koupil jsem si pivko, sedl si na obrubník a kochal se noční Veronou. Je fantastické, jak si ti lidé pomáhají, podporují se - není tam žádný osten konkurence nebo nepřejícnosti.
Můj druhý den veletrhu, čtvrtý a poslední pro vinaře. Přechutnal jsem nová vína od Livia Voghery - nádherné nebbiolo a samozřejmě Barbaresco. I Massimo z La Fusiny obdivně plácal kolegu po zádech. Je ale fakt, že byl kontunuálně lehce opilý. Ostatně jako snad všichni. Motal jsem se mezi pavilony, dost času opět strávil záskokem pro Gaudio. Vinaři se navštěvovali navzájem, popíjeli. Vtipné - všechny čekala cesta autem domů...
Beatrice je jistě obdivuhodná v mnoha směrech, ale schopnost plánovat jí dána nebyla. Zatímco ostatní balili, ona kdesi pobíhala. Když konečně dorazila, vrazila mi klíče od dodávky. "Václave, já zapomněla přeparkovat. Mohl bys přivézt auto?" Vyhledal jsem bílé Duccato mezi stovkou dalších Duccat, při řazení mi zůstala šaltpáka v ruce. Metodou pokus-omyl jsem vyhledával kvalty a doskákal na parkoviště. Zběsilé vožení kartonů a vyklízení stánku. Na jednom ještě popíjeli vinaři pivo, tak jsme je stáhli o dvě láhve, vyzunkli je, polomrtvá vinařka nasedla v kostýmku do rozhrkané hajtry a vyrazila na tříhodinovou cestu domů.
Vinitaly bylo takové, jak mi všichni slibovali. Hektické, přátelské, lehce nekoordinované, ale italsky milé a živelné.
Ve čtvrtek jsem v poklidném tempu doklouzal do toskánského Castello di Bossi a nabral víno. Milá pauza u jezera Trasimeno - s aperolem jsem se rozvalil na trávě, shodil tričko a na sluníčku sledoval rybí třecí orgie.
Ve Vitalonze mě přivítal Francesco Maravalle novým rosé. "Nezajdeme na večeři?" navrhnul, ale já to otočil. "Ne, chci si to užít tady, v domečku. Připravím gril, koupím maso a vy přineste zbytek." To místo mám pod kůží a každá minuta tam, mezi vinicemi, mě nabíjí.
Klábosili jsme, popíjeli, skvěle se najedli. Francesco s přítelkyní Danielou slíbili, že v červnu přijedou na Podrybnické chutnání. Vinař vzpomínal na to, jak jsem mu u nás kdysi vrazil do ruky klacek s buřtem. "To byla taková lahůdka!" Jak málo člověku v cizině stačí...
Na cestě zpět jsem ještě nabral nějaké prosecco a po patnáctihodinové cestě ustájil unavené autíčko na dvoře a unaveného sebe do postele.