DOTÁHNOUT SI VÍNO
Jaké zvraty nám život chystá! Jednu chvíli jste pánem dvousethlavého koňského stáda, o okamžik později trudně sledujete, kterak jsou tito bez známek života nakládáni k odvozu. Výlet na jihozápad mi nabídl věru kontrastní stránky cestování. A také dal nový význam obratu "dotáhnout si víno". Navštívil jsem Chateau St. Jacques i mnichy ve Via Caritatis, strávil vskutku nadprůměrnou porci tupého času v Piemontu a navrátil se se zlomkem koupeného. Zlomen? Kdeže!
Nejprve něco málo o plánování. Byl jsem důsledný, opravdu. Před cestou jsem nechal odborně prohlédnout svého věrného sluhu i kamaráda peugeota, jenž v poslední době lehce churavěl. Vše bylo pečlivě rozplánováno, pouze směr jsem zvolil vysloveně nešťastně. V jakékoli levotočivé zatáčce vydávají mé pneumatiky zvuk tak srdceryvný, že obvyklé hučení je svůdným zpěvem sirén. Okruh, na němž zamíříte do jižní Francie a pokračujete přes Piemont do Prosecca a zpět domů, jinou než levotočivou zatáčku nezná. Chyba.
Do Chateau Saint Jacques jsme s bratrem Janem dorazili po nedělním startu v pondělí odpoledne. Vzhledem k tomu, že jsme se za jízdy neslyšeli, nehrozila ponorková nemoc. Vcelku symbioticky jsme se tak mohli ubytovat a pustit se do ochutnávání novinek. Ujala se nás sympatická Martine, vtipný enolog Arnaud, přidružil se pan majitel Graham Nutter, jeho dcera i psice Syrah. Byli jsme vyprahlí a na odlévání nebylo pomyšlení.
"Ze sudů pak uvidíš, jak velké rozdíly v syrahu loni byly," zmínil v jednu chvíli mimochodem Arnaud. V tu chvíli nám došlo, že bychom měli začít naši konzumaci moderovat. Ochutnávka ve sklepě je s Arnaudem pokaždé na dlouhé lokte. Byla. Jedna trať, druhá trať; tenhle sud, jiný sud. Bylo to náročné a krásné. Přemluvit Arnauda, aby si s námi dal ještě láhev a improvizovanou večeři, nebyl velký problém. Stejně jako následné upadnutí do komatu.
Přejezd do Provence jsme si rozdělili na část kochavou a část uháněcí. Minervois je krásné. A tady počínalo jaro. Kvetly první stromy i rozmarýny, silničky byly prázdné a na blankytné obloze zářilo slunce. Obešli jsme si fantastický kaňon u městečka Minerve a líně se odkolébali k Montpellieru. Co se dělo dál, nevím, neboť jsem odevzdal volant a procitl až u Avignonu.
V Malaucene pod Mont Ventoux nám kynuly dvě noci a zklidnění. Byl čas projít se po Vaison La Romaine, kde se snoubí křivolaký středověk s antikou, byl čas marně se pídit po otevřeném baru ve vinařských městech Gigondas a Vaqueyras, dát si ničemné víno v Baume de Venis a nakonec zakotvit u kláštera le Barroux - domova vinařství Via Caritatis.
To mništsvo je děsivě pracovité a produktivní, pročež nás návštěva klášterního obchůdku stála spoustu peněz. Oleje, marmelády, nugát, čokoláda... Krátce zaskočil pozdravit Otec Odon, ale jinak jsme se brouzdali pěšky po okolí a nasávali jarní vzduch a slunko.
Čtvrtek. Toho dne byl starý Brůna neklidný. Brůna ovšem něco tušil, zatímco já na tušení kašlal, oddával se půvabům cesty přes sněhuprostou Alpu a těšil se, kterak na sobotní ochutnávce pošlu do placu zakoupené savojské sýry. Pak Piemont, dálnice, mýtná brána, divoký rej kotrolek, pažoutův nouzový režim a smrt v odstavném pruhu. Šílený dálniční sběrač mrtvol málem poslal do nouzového režimu i nás. Jediným pozitivem byl fakt, že k úmrtí došlo kousek od Asti a tedy co by telefonem dohodil k Beatrici Gaudio.
Dobré vztahy s vinaři se hodí. Sotva jsme s bratrem v lehké hysterii loupli dvě pivka, přisvištěl Beatricin snoubenec Edoardo a odlifroval nás do další hospody. Potřebovali jsme ji.
A nastaly temné časy. Piemont se ponořil do mlhy, jíž pronikal pouze vlezlý déšť. Trčeli jsme v (za normálních okolností) milém městečku Frassinello a čekali na nepřicházející spásný telefonát od asistenční služby. Beatrice si z večerního popíjení odnesla těžkou nevolnost, a tak jsem alespoň plnil roli taxikáře rozvážejícího její zaměstnance.
V kleštích mezi servisem, odhodlaným s autem nic nepodniknout, a asistenční službou odhodlanou nepodnikat nic, dokud nic nepodnikne servis, odvezl jsem bratra do Milána na autobus, přijal kamrlík u rodiny Gaudio a připravil se na týdenní pobyt ve vyhnanství.
Všechno zlé atakdál. V sobotu mě Beatrice protáhla sklepem. "Spoustu nám toho zničily kroupy. Museli jsme dokupovat hrozny barbery. Co si o tom myslíš?" Byla na ní znát nervozita. Na podzim se rozloučila s enologem Matteem a sklepní rozhodování je teď výlučně na ní. Umí, vážně. Bude to dobré. Večer jsem s rodinou zasedl k večeři, poklábosil se starým pánem a pak ze slušnosti hodinu spolusledoval přenos z pěvecké souteže San Remo. Děsivý bizár.
A v neděli - halelujá - přijel odtah. Sice mě přinutil vyházet polovinu vína z auta (díky za to - Rakušáci nás vážili), ale po fantastickém řidičském výkonu mě ve dvě ráno i s mrtvolkou složil doma.
Závěry? I v Itálii lze trpět. Směr pohybu v kruhu je třeba pečlivě promýšlet. Delikátní aroma savojských sýrů nabírá mimo lednici na nedelikátní intenzitě. Ponožek není nikdy dost. Jedno pozitivum tu přece jenom je - na mé vinaře je spoleh, i když zrovna nejde o víno.