Baboletní Wagram

Hle, vinotéka! Bylo krátce po poledni, slunce svítilo, cíl cesty se blížil - dva muži měli plné právo na veltlín. Vinotéka v Kleinwetzdorfu leží přímo na rozhraní mezi Weinviertlem a Wagramem a těží z umístění v budově krásného muzea oldtimerů.

Po pravdě, autíčka mi přišla zajímavější. Výběr vín představoval takový standard - nic neurazilo, nic vysloveně nenadchlo. Proti wagramské vinotéce Veritas v Kirchbergu to na mě ale působilo spíše jako taková fešácká vinotéka někde v supermarketu. Můj dojem zanedlouho potvrdil i Josef Fritz: "Jo, zatím je to tam slabší, zaměřujou spíš na cenu než na kvalitu." Na druhou stranu je třeba říct, že žádné z ochutnaných vín nebylo špatné. Jen nás to zkrátka nepozvedlo.

K Fritzovi do Zaussenbergu už to pak byla jen půlhodinka. Byť znatelně převálcovaní z právě ukončené sklizně, ujali se nás vinař a paní s obvyklým elánem. Hned jsme museli na exkurzi do budované restaurace a přilehlého archivního sklepa. Tam zrají vína vyšších řad. "Z gastronomie je o ně ohromný zájem a já na to teď mám skvělý prostor," líčil Fritz a provázel nás dlouhými chodbami s vyskládanými lahvemi.

Kdo jste teď byli na Podrybnickém chutnání, mohli jste ochutnat třeba vyzrálý Tramín Grande Reserve z roku 2011 - parádní záležitost, ne?

Následovalo pár sklenek, které už nám náladu zvedly. Já osobně tíhnu spíše k jeho lehčím, jednodušším modelům, ale vyladěné to má všechno. Zatímco jsme debužírovali, paní Fritzová (bez našeho vědomí!!!) naskládala víno do auta, čímž nás uvrhla do lehké nemužné hanby. Tu jsme setřepali na náměstí v Kirchbergu nad pizzou (upečenou Polákem ve službách Turka) a skvělým růžovým sektem (od Fritze), zatímco v blízkém obchodu s elektrem duněla bujará párty (oslava 1000. prodané pračky???).

Gösing svíraly červenobílé manévry. Hasičská auta, hadice, čerpadla a agregáty - to všechno kvůli plechové vaničce s hořícím benzínem. "Uhasí, zapálí, uhasí a zase zapálí," komentoval to pobaveně Leopold Blauensteiner, který měl ten cirkus celý den na dohled od svého sklepa.

V otevřených kádích nakvášely červené hrozny a my vyfasovali sklenky. "Většinou si kvasinky ještě nesedly, takže je těžké posuzovat, jak se které víno vyvine. Hlavně aromatika se bude výrazně měnit, až se víno vyčistí," upozornil nás vinař a nasadil ostré tempo. Jeden veltlín, druhý veltlín... šestý veltlín, pak ten samý veltlín bez bentonitu, pak ještě jeden veltlín a červený veltlín. Ryzlink byl rozvoněný jak klasický sauvignon, sauvignony každý úplně jiný, chardonnay Ferrara klasicky šťavnatá.

"A teď si dáme normální víno a kafe, co vy na to?" Ten člověk je motorová myš. Nějakých dvacet vzorků jsme zvládli během půl hodinky. Vtom projelo kolem auto s německou posádkou a vinař musel odklusat za starými zákazníky. Slíbené víno a kafe jsme nakonec absolvovali společně a nastala hodinka dialektiky - ve smyslu plácání se v dialektech. Bádeňáci byli odstupňovaní od vcelku srozumitelného až po staříka, jemuž nerozuměl ani Poldi. Jeho naspídovaná Rakouština se náhle zdála být průzračnou jako potůček.

Nicméně alkohol rozpouští ledy a obrušuje větné vazby na kost, pročež jsme si každý spokojeně žvatlali to své, vzájemně se na sebe usmívali a hojně si přiťukávali. Po několikerém zvedání se a opětovném usedání, po obligátní slivovici a po čtvrtém kafi jsme se konečně utrhli a mohli zakončit večer v ubytovacím hostinci mezi hasiči, mocně oslavujícími několikeré zkrocení ohnivého pekla v kovové vaničce.

Závěrem ještě pozitivní ujištění. Oba wagramští vinaři si sklizeň nadmíru pochvalují, jak co do množství, tak i pokud jde o kvalitu. Těšme sebe!