ČAS DOZRÁVÁNÍ A ÚKLIDU
Roste ve mně obava, že si nemoudře plácám přízeň počasí. Nejprve srpnová akce, poté německý rajz, koncem minulého týdne Rakousko - chystá se snad počasní hnusno zaútočit plnou silou na podzimním Podrybnickém chutnání? Vem to nešť, co tupé zviřátko přijímám, přežvýkávám a nespekuluju.
Na závěr minulého týdne jsem si naplánoval chytrý balíček 3v1, v němž povinnost poskytla alibi pro radosti. Čtvrteční rozvoz do Budějovic a přilehlých Jihočesek mi umožnil strávit kvalitní čas neúspěšným rybařením, zimomřivým drkotáním zuby ve spacáku i okouzleným sledováním ptactva v ranní mlze ohřívané vycházejícím sluncem.
V pátek dopoledne jsem nabral kurs Wagram a už ve dvě hodiny mi Poldi Blauensteiner naordinoval kávu a grappu. "Zrovna jsem nalahvoval poslední vína - Veltlín Privat a zweigelt. Odpoledne určitě přijď. Bude co ochutnávat," přikázal mi, což ovšem nebylo nijak nutné. Ochutnávku "Lagenweine" ve vinotéce Weritas v nedalekém Kirchbergu jsem měl v plánu.
U Fritzů na dvoře rozestavovala paní Irene stolky. Vinařský spolkový život v Rakousku je vskutku bohatý. "Těch sdružení je nějak moc. Dneska Lagenweine a zítra musíme mít otevřeno, protože od soboty můžou přijít do prodeje vína Erste Lage," líčila mi paní Fritzová schizofrenickou situaci. V takových momentech se hodí rozvětvená rodina. "Dneska tam pošleme synovce a dceru. Ochutnáš něco?"
Kdo jsem já, abych odmítal pozvání? Přejeli jsme červené veltlíny ročníku 2020. Za mě vyhrál Mordthal. Velký akátový sud mu dává krásnou strukturu, aniž by dřevo zbytečně vyčnívalo. Proti tomu Steinberg Privat je víno, které bude výborně zrát. Teď jsou v něm malé sudy dost patrné.
Po tomhle závdavku jsem se odporoučel do ubytování, abych smyl odér rybiny a nemyté mužnosti. Snaha stvořit ze sebe lázeňského šviháka v sáčku a džínách vzala zasvé v momentu, kdy se ukázalo, že džíny zůstaly doma. Kombinace saka a brčálově zelených horolezeckých kalhot byla i na mou eklektickou duši cufíl, takže jsem to risknul ve sportovním duchu.
Vinotéka v Kirchbergu je doporučeníhodným místem, pročež návštěvu doporučuji. Krásná budova se koupala ve slunci, vinaři všemi prostředky zoufale chladili a já se tetelil na druhé straně barikády, kde stačí jen lačně natahovat sklenku.
Lagenweine jsou vína z určitě oficiálně uznané tratě (Ried). U Blauensteinera je to třeba Fumberg nebo Essenthal, Fritz má Steinberg, Mordthal a další. Prošel jsem skoro všechny veltlíny zelené. Někde to bylo dost barokní, sud je zkrátka v mladém víně cítit. Málokdo tohle umí jako Fritz. Ale radostna bylo dost a dost, zvlášť v té baboletní atmosféře.
V sedm jsem se zdekoval, neb hlad a touha po prostších chutích. Nic krásného netrvá věčně, takže jediný svatostánek gastronomie představovala pizzerie. Typickou neapolskou pizzu mi vytvořil autentický pizzaiolo (hlas z kuchyně: "Kde zas mám k...a česnek") a donesla servírka ("Já ti ho dop...le nehlídám"). Tolik k nedostatku pracovních sil v české gastronomii.
Na sobotu připadl transfer do Burgenlandu. Také Werner Reichardt zrovna lahvoval. Před sklizní je třeba uvolnit tanky, všechno vypulírovat a připravit. "Včera jsme navíc měli posezení u Andiho Kolwenze a trochu se to protáhlo." V hale probíhala údržba mechanizace, lahvovací linka cinkala. "Sklízet začneme asi po 15. září. Snad se do muškátu nepustí vosy."
Naládoval jsem víno do auta, slíbil případnou bezplatnou pomoc při sklizni a s Haruki Murakamim v uších se vydal k domovu.